Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí

Bašó
Úzká stezka do vnitrozemí


Recenze: Zdenka Švarcová: Na cestách poezie | Právo, 25.5.2000
2., opravené. vyd. 2006, ISBN 80-86685-59-4, Brož., ilustrace, 166 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 158
ušetříte: 40

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Úzká stezka do vnitrozemí - ukázky | Doslov překladatele | Helena Honcoopová: O horách v srdci japonských literátů

Zdenka Švarcová: Na cestách poezie

     Úzká stezka do vnitrozemí je svědectvím o poslední z mnoha poutí japonského básníka Macua Bašóa (1644-94). Podnikl ji v r. 1689. Navštívil tehdy známá místa v severních oblastech ostrova Honšú, který přešel od pobřeží Tichého oceánu až k pobřeží Japonského moře. Doprovázel jej žák a pomocník Kawai Sora (1649-1710). I jeho verše se objevují na několika místech textu.

     Poetická próza protkaná trojveršími haiku, s níž se setkáváme v Úzké stezce do vnitrozemí, má v japonské literární teorii vlastní název - haibun. Je to útvar vyznačující se podle slovníkové definice úsporností a uvolněností ve výrazu, a mnohoznačností v obsahu . Definici lze ověřit na příkladech každého ze čtyřiceti pěti zápisků (mini-kapitol) v tomto díle. Bašó si jimi připomněl své památné a namáhavé putování do krajů, kam se dávno před ním zatoulal jiný slavný básník, mnich Saigjó (1118-90). V zápisku nazvaném Kanazawa (str. 73), podle starobylého města v prefektuře Išikawa ležícího nedaleko břehů Japonského moře, nám Bašó na ploše pouhých jedenácti řádků sdělí nejen vše podstatné nejen o své další poutnické "štaci", ale vypoví i smutný příběh o setkání, které mělo jiný scénář, než jaký si původně představoval. Chtěl se v Kanazawě sejít s mladým mužem s pověstí skvělého básníka, bohužel, mohl jen při zádušním obřadu nad jeho hrobem vyslovit verše: Zalomcuj náhrobkem / podzimní větře, / zaduj mým nářkem!

     Bašó stvořil svou literární cestu "do vnitrozemí" asi rok po návratu z cesty skutečné. Vzpomínku na smuteční obřad v Kanazawě, podtržený mocným oslovením větru, v ní nechal vzápětí odeznít v žánrovém obrázku ("na návštěvě v jedné rákosové chýši"): Podzimní chládek! / Každá ruka / loupe meloun a lilek). Ale nakonec ("opět na cestě") ještě dodal: Bez milosti / pálí rudé slunce - / vítr už patří podzimu. V původním znění (aka aka to / hi wa curenaku mo / aki no kaze) má vzpomínka na Kanazawu a hrob básníka jménem Jeden úsměv (Iššú) ještě mnohoznačnější rozměr. Aka je nejen "rudý", ale i "otevřený" a "aki" připomíná "aku" - "mít všeho dost". Nepříjemné je nejen žhnoucí slunce, ale i vítr. Bašó tak ke konci své - v myšlenkách znovu oživlé - pouti dokresluje smutnou scénu zdvojením nepříjemného zážitku. Přisouzením bezcitnosti slunci ještě umocňuje čtenářovu představu hloučku mužů stojících v otevřené krajině na pospas živlům, stáří, smrti. I zhuštěná frekvence nejotevřenější a nejzavřenější japonské hlásky ("a" a "k") zde zdůrazňuje kontrast prosvětleného prostoru a prohánějícího se větru na straně jedné a svíravý pocit člověka stojícího nad hrobem přítele na straně druhé.

     Haibun vytvořili básníci haikuz potřeby přebrat si, ať už bezprostředně či ve vzpomínkách, své dojmy a zážitky z cest i z každodenního života. Vznikl tak literární žánr živý od poloviny 17. století po dobu téměř dvou set let. Nevznikl však jako něco v kontextu japonské literatury zcela neznámého a nového. Naopak, haibun je esencí japonské literární tradice. Nacházíme v něm stopy téměř všech klasických žánrů - japonské poezie (waka), příběhů k básním (uta monogatari), literárních deníků (nikki) i zápisků (zuihicu). Bašóovi skýtal haibun možnost osvědčit zkušenost namáhavé cesty, možnost dát ve zpětném pohledu vykrystalizovat radosti ze setkání s lidmi, přírodou a jejími tvory. Síla jeho svědectví prýští z jazyka, jenž je tu básníkovým srdcem i duší. Jím Bašó tvaruje v Úzké stezce do vnitrozemí obrazy ve sledu předjímajícím filmovou montáž celků, polocelků a detailů, ostrých a rozostřených pohledů s prostřihy dávných vzpomínek, literárních odkazů, okamžitých asociací, atp. Čtenáře těmi obrazy zasahuje "do živého", protože on sám jimi žil.

     Bašó byl učitelem poezie haikai, přesněji haikai no renga - "řazené básně ve stylu haikai", která se objevila v 16. století jako inovace (rozvolnění pravidel) starší řazené básně renga známé už od 12. století. Řazená báseň se skládá ze dvou typů slok (ku), první má tříveršový vzorec 5-7-5 mór, který se zachoval v haiku, druhý typ je dvouveršový, 7-7 mór. Básníci - ve skupinách i samostatně - skládali jak krátké haikai o dvou slokách, tak i sekvence o třiceti šesti slokách (kasen) nebo dlouhé skladby o stu i tisíci slokách. Setkání básníků za účelem provedení skladby haikai připomíná setkání hudebníků, kteří se rozhodli improvizovat na dané téma. Vyžaduje to kromě znalosti pravidel a techniky i vyrovnanou uměleckou úroveň a naladění na stejnou tóninu. V tom všem byl Bašó věhlasným mistrem; je o něm známo, že při společném básnění většinou "udával tón". Při podrobném zkoumání textu Úzké stezky do vnitrozemí bychom patrně i v něm objevili podobnosti s uměním hudební skladby.

     Pro mnoho vyznavačů poezie představovalo v Bašóově době haikai svérázný životní styl. Okolní svět vnímal stoupence řazené básně jako osobitou profesní skupinu. Ne každý haidžin se však jako Bašó vyznačoval buddhistickou střídmostí a smířlivostí, dobrovolnou chudobou s poutnickou holí. Putování krajem opředeným mýty a pověstmi, navštěvování míst proslulých přírodními krásami i historickými památkami patřilo neodmyslitelně k životu tohoto nejslavnějšího haidžina, stejně jako literární ztvárnění prožitku těchto cest v poetickém memoáru haibun. Mezi řádky podává Bašó v Úzké stezce do vnitrozemí i svědectví o své době, o celkovém kulturním povědomí. Týká se to umění i myšlení, v druhém případě buddhismu a konfuciánství, dvou myšlenkových směrů - věrouky a nauky -, jež spolu v Japonsku sedmnáctého a osmnáctého století soupeřily o japonskou duši.

     Zvláštnost žánru haibun, a tedy i zvláštnost Úzké stezky do vnitrozemí, spočívá ve splývání prózy a poezie v jednom plynulém textu. Nemělo by proto smysl číst prozaická pasáže jako "cestopis" nebo jako "příběh" a verše si odříkávat zvlášť bez nároku na pochopení podstaty této symbiózy. V úhrnu celého díla, které je spíš útlé, jsou verše, převážně Bašóovy, zastoupeny necelými deseti procenty. Otázkou zůstává, kolika procenty je zastoupena poezie, jestliže za poetické budeme považovat prvky, u nichž ve vztahu ke skutečnosti převážilo vnitřní rozplývání, na rozdíl od prvků prozaických, u nichž ve vztahu ke skutečnosti převážilo vnější uchopení. Už první řádky v krásném Límanově překladu nás přesvědčují, že poezie je v této knížce víc než veršů:

     Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny poutí a cesta jejich příbytkem.

     Co je tedy podstatou symbiózy prozaického textu a veršů typické pro žánr haibun a pro celou předmoderní japonskou literaturu? Snad že verše tu jsou, aby prózou opsaný okamžik, krajinu, událost posunuly k hlubšímu smyslu, k okamžikům, krajinám a událostem niterným, rezonujícím ve slovech, jež vynášejí na povrch významy zvláštní a skryté.

Praha, Literární noviny, roč. XI, č. 37, 6. 9. 2000, str. 8