Pár much a já<br> <span class='sub-title'>Malý výběr z japonských haiku</span>

Pár much a já
Malý výběr z japonských haiku


Recenze: Zdenka Švarcová: Japonští básníci - mistři haiku
1. vyd. 1996, ISBN 80-85905-10-8, brožovaná, kaligrafie, 120 str.

doporučená cena: 138 Kč
naše cena
: 110
ušetříte: 28

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Úvod A. Límana | 11 haiku na ukázku

Zdenka Švarcová: Japonští básníci - mistři haiku

      Krátce před prázdninami nabídlo nakladatelství DharmaGaia čtenářům půvabnou knížku kapesního formátu Pár much a já s podtitulem Malý výběr z japonských haiku. Celkem sto čtyři miniaturní básnické útvary, v originále trojverší o 5-7-5 slabikách, přeložil Antonín Líman, čtvrtinu z nich kaligraficky ztvárnil Petr Geisler.

      V knize se setkáváme se čtyřmi proslulými japonskými básníky, z nichž jeden, Josa Buson (1716-1783), byl rovněž významným malířem. Reprodukci jeho obrazu s doprovodným textem použili autoři knihy na celé ploše přebalu. Vidíme divokou horskou přírodu se skalisky, prudkou řekou, porosty japonských cedrů a dominantní rozeklané borovice. Poutník s nákladem na zádech překračuje lávku vystavěnou v peřejích řeky a míří k otevřené bráně horského obydlí. Na verandě chýše s doškovou střechou je dvojice postav u čajového stolku - krčící se maličký učedník a proti němu veliký Mistr s loktem ležérně opřeným o stůl. Antonín Líman představuje čtenáři Josu Busona jako "malíře, intelektuála" a verše, které pro nás z jeho díla vybral, jsou skutečně nejen plastické, ale také důvtipné. ("Polyká mraky/a vydechuje květy/hora Jošino"). Josa Buson patřil ve své době k výrazné skupině umělců, pro které bylo umění způsobem života. Jeho osobitý umělecký projev byl spjat s rušným společenským děním uvnitř této skupiny a bylo mu dopřáno působit na zasvěcené publikum při rozmanitých soutěžích a hrátkách literárních, hudebních, výtvarných i jiných. S vlastní poezií haiku v její krystalické podobě je ale spojeno především jméno Macuo Bašó (1644-1694). Vyučil se tradičnímu veršování nazývanému někdy od konce 14. století haikai no renga - "řazená báseň z prostořekých (rozverných) veršů", což bylo dílo dvou i více básníků. Bašó, ačkoli se nikdy nevzdal společné tvorby se svými druhy a žáky, prosadil úvodní trojverší řazené básně (hokku) jako samostatný poetický tvar zvaný haiki a v bezpočtu takových jedinečných haikai (později haiku) ukázal, že kratičká, počtem slabik přesně vymezená forma unese mnohdy obsah dalekosáhlého a bezmezného významu ("Letní trávy - zašlých bojovníků sen."). Na pouti japonskou krajinou se Bašó ve svém rozjímání dobíral nejhlubších pramenů svého bytí a bytí vůbec. Jak píše Antonín Líman v úvodu: "Duchovní zdroje haiku je tedy třeba hledat v pevně zakotveném šintoistickém bytí, v hlubokém souzvuku přírodního člověka s bližními tvory. Stará japonština nerozlišuje mezi `věcí´ a živou bytostí; všechno je mono, ať je to skála, vodopád, brouk či člověk, nic není ničemu nadřazeno či podřízeno a celá osnova života je posvátná..." Líman překládá haiku volně, nepokouší se dodržovat počty slabik ve verších ani počet veršů. Přirovnává své překlady k motýlům, jež nepitvá, nýbrž "vypouští k svobodnému letu". Zná dobře japonskou krajinu i duši a ze čtyř básníků, jejichž tvorbu nám ve výběru nabízí, mu patrně nejvíc přirostl k srdci Kobajaši Issa (1763-1827), básník, který "trpěl v životě jak zvíře". Bašó prožil posledních deset let života na cestách a utrmácel se k smrti. Issa se po padesátce vrátil z cest domů, založil rodinu a jedno ze svých nejpůsobivějších děl, básnickou prózu s četnými haikai Mé jaro (Ora ga haru) napsal po smrti své šestileté dcerky. "Jeho něžný pohled má v sobě až vesmírnou toleranci a dětskou čistotu" (Líman). Poslední z básníků zastoupených v Malém výběru z japonských haiku Taneda Santóka (1882-1940) je už člověkem našeho století. Nestará se o formální náležitosti haiku ani o mluvnická pravidla. Píše v opojení, opilý bohatstvím svých traumat. ("Shodil jsem vousy - ale těch vrásek!") Překladatel v úvodu zdůrazňuje zejména Santókovu "touhu po spásném prostoru hor". "Hory jsou nejen čisté a mají k nebi blíž, ale s rostoucím západním vlivem představují i útočiště před dotěrným moderním světem," říká Líman.

      Poznámka k japonským jménům: Macuo, Josa, Kobajaši, Taneda jsou příjmení básníků, Bašó, Buson, Issa, Santóka jsou jejich umělecká jména. Když se o těchto básnících mluví nebo píše, používají se většinou jejich umělecká jména.

Lidové noviny, 31.8.1996