Fritjof Capra: Tao fyziky<br> <span class='sub-title'>Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou</span>

Fritjof Capra
Tao fyziky
Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou


Recenze: Jan Novotný: Mezi fyzikou a mystikou
1. vyd. 2004, ISBN 80-86685-10-1, vázaná, 367 str.

doporučená cena: 378 Kč
naše cena
: 302
ušetříte: 76

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Předmluva k 2. vydání | Kap. 1. Moderní fyzika - cesta srdce? | Kap. 19. Epilog

Jan Novotný: Mezi fyzikou a mystikou

     Po Bodu obratu, který u nás vyšel roku 2002, máme příležitost číst ve svém jazyce i první Caprovu knihu, od níž se jeho myšlení dále rozvíjelo k holistickému, či - jak sám autor říká - ekologickému pojímání světa. I pro čtenáře, který jako já zná knihu z dřívějška, je zajímavé se k ní vrátit a posoudit, nakolik uplynulá léta ovlivnila její poselství. Určitě neztratila působivost předmluva, v níž Capra předává svůj zážitek z letního odpoledne na břehu oceánu, kde si při vnímání rytmu valících se vln a vlastního dechu uvědomil, že on sám i jeho okolí je zapojeno do mohutného kosmického tance, jehož pochopení nelze oddělit od prožívání. Zážitek "Šivova tance" usměrnil duchovní cestu teoretického fyzika k závěru, že jednotný pohled na svět, o který jeho věda usiluje, směřuje ke stejnému úběžníku jako dávná východní moudrost. Toto poznání chce zprostředkovat čtenáři své knihy.

     Dílo má promyšlenou stavbu - začíná od zvláštní povahy moderní fyziky, kterou jako bychom začali chápat teprve ve chvíli, kdy se smíříme s její nepochopitelností. Paradoxní výroky, kterými to velcí fyzikové vyjádřili, se až podivuhodně podobají výrokům východních myslitelů, kteří se podobně stavějí k nepochopitelnosti světa. Výrok z Tao te ťing "Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao" vskutku nějak souzní s Einsteinovým "Pokud se matematické zákony vztahují na skutečnost, nejsou přesné; pokud jsou přesné, nevztahují se na skutečnost" či s Heisenbergovým "Každé slovo anebo pojem, byť by se zdál jakkoli jasný, má jen omezenou míru použitelnosti". Čtenář, který se původně zajímal hlavně o "cestu fyziky", je nyní připraven nechat se převést na cestu východní mystiky, na níž ho Capra seznamuje s podstatou hinduismu, buddhismu, čínského myšlení od Knihy proměn ke Konfuciovi, taoismu i zenu. Pak se vrací k moderní fyzice, aby vyložil její neklasické rysy a hlouběji je propojil s východní moudrostí. Přítomné vydání knihy obsahuje novou závěrečnou kapitolu Budoucnost nové fyziky. V ní se autor zamýšlí nad souhlasným i odmítavým přijetím své knihy, nad pokrokem fyziky od doby jejího napsání a nad perspektivami, které by rozšíření ekologického paradigmatu přineslo pro řešení současných problémů lidstva.

     Autorův výklad moderní fyziky, zaměřený spíše k jejím filosofickým a poetickým stránkám než k technice, je zdařilý a dá se doporučit zejména "humanistům". Myslím, že i část věnovaná východní filosofii ji dobře přibližuje člověku ze Západu - je poutavá a vybízí k studiu zdrojů či dokonce k přímému kontaktu. Poetický efekt vznikající sblížením věcí na první pohled odlehlých a odlišných je nespornou hodnotou knihy, která si už po čtvrtstoletí získává nové a nové čtenáře.

     Skeptik si pochopitelně bude klást otázku, jak je toto sblížení hluboké. Ve slovenském vydání Caprovy knihy je možno vidět paralelní snímky stránky z učebnice teoretické fyziky a stránky východního textu, jež se napohled podobají jak vzhledem, tak i tajemným dojmem, který dělají na čtenáře. Není však tento pocit podobnosti jen povrchní a zůstane zachován i poté, až porozumíme významu znaků a symbolů? Fyzik může vyjádřit svůj pocit z hranic pochopitelnosti, na něž při svém výzkumu naráží, paradoxním výrokem připomínajícím buddhistické kóany - popřípadě může najít vyjádření svého pocitu ve východních mystických textech. Je však k tomu nucen stejně neúprosnou logikou, která ho vedla k přijetí principu relativity či relací neurčitosti? A je znám mystik, který by od svého celostního chápání světa vykročil k rozvíjení fyzikálních teorií?

     Potíž může být už v tom, že Capra mluví o východním myšlení a mystice jedním dechem - byli však vůbec Buddha či Lao-c' mystiky, jak se tomu slovu běžně rozumí? Podstatným znakem mystického prožitku je nemožnost si jej připravit úvahami a pozorováním, nesdělitelnost lidem naladěným na jiné struně. Naproti tomu rysy, které vidí Capra jako charakteristické pro východní myslitele - větší úloha intuice, trvalý zřetel k celku -, mohou být výslednicí cílevědomého úsilí a předmětem racionální argumentace. Mohou se proto dobře doplňovat se západním důrazem na sdělitelnost a ověřitelnost závěrů. To jistě chtěl ukázat i Capra, málo se však dotýká toho, co je předností západního myšlení, která by neměla být ztracena.

     Ještě hlubší otázky vzbuzuje Caprova snaha rozšířit svůj pohled na lidské a společenské problémy příznačné pro naši epochu. Lze souhlasit s tím, že jádro těchto problémů spočívá v konfliktu mezi individualitou a celkem. Pomoc by mohlo přinést pochopení individuality na pozadí celku, zdá se mi však, že ani možné sblížení východní moudrosti s fyzikou tu nepostihne jádro věci. Je-li už fyzika nucena přijmout pozorovatele do svých úvah, promění ho ve vzorce a výsledky experimentů; východní moudrost podtrhuje bezvýznamnost jedince před vesmírem. Hrabalův Haňťa si nad knihami odsouzenými k zániku připomínal výrok z Tao te ťing, který ve starém, ale působivém Dvořákově překladu zní: "Nebe a země nejsou humánní; deset tisíc bytostí považují za slaměného psa." Jeden z největších fyziků dvacátého století Stephen Weinberg píše v Snění o finální teorii: "Bůh stromů a ptáků by musel být i Bohem vrozených vad a rakoviny. (...) Dospívající homo sapiens se musí smířit s tím, že nehraje žádnou hvězdnou roli ve velkolepém kosmickém dramatu." Z podobného východiska ovšem západní vědec a východní mudrc směřují jinam - Weinberg vidí v lidském poznávání vesmíru jednak vzdor proti jeho nesmyslnosti, jednak krok k humánnosti mezilidských vztahů (žádná válka se nevedla kvůli rozdílům vědeckých názorů); podle Lao-c'e ani světec není humánní (patrně v tom smyslu, že se nenechá utrpením bytostí vyvést z klidu, jehož dosažení si klade za cíl). V každém případě se zde východní a západní moudrost překvapivě stýká, ne však tak útěšným způsobem, jakým jejich sblížení pojímá Capra.

     Těmito pochybnostmi rozhodně nechci odrazovat čtenáře od inspirativní knihy - doporučil bych mu jen vyslyšet i varování před přílišným podlehnutím Východu a mystice, jaké u nás podali Emanuel Rádl (Západ a Východ) či Egon Bondy (Útěcha z ontologie).

     Tao fyziky můžeme číst ve výborném překladu Petra Zamarovského, který doplnil text vhodnými poznámkami na místech, kde je autorův výklad jednostranný anebo kde by mohl být nesprávně pochopen. Záhadou pro mě zůstala římská jednička v názvu knihy - Caprův medailon na jejím začátku neříká nic o tom, zda napsal anebo připravuje Tao fyziky II.

Literární noviny 25/2004. Autor je fyzik, působí na MU v Brně.