Gary Snyder
Místo v prostoru
Etika, estetika a vodní předěly

1. vyd. 2002, ISBN 80-85905-16-7, vázaná, 230 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 160
ušetříte: 68

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Sítě z korálků, pavučiny buněk | Den Země a boj proti imaginaci | Pórovitý svět

Pórovitý svět

      Prodírání se

      Vyrazil jsem se podél horského hřebene, hledal si cestu mezi silnými tmavočervenými kmeny nedvědice a rázně si to mířil vpřed. Prodíral jsem se.
      Nebyl jsem na pěší túře nebo na procházce, netoulal jsem se, ale prodíral jsem se odhodlaně a vytrvale lesem. Obyčejně si představujeme výpravu divočiny jako cvičení ve vzpřímené chůzi. Vidíme sami sebe, jak kráčíme otevřeným vysokohorským terénem nebo přes vyvýšený prostor pelyňkového údolíčka nebo temným loubím starého boru.
      Ale koncem dvacátého století není tak snadné chodit vzpřímeně lesy ve středních nadmořských výškách Sierry. Vždy se najde spousta úseků, které se obnovují po požáru nebo kácení, a historie vypalování Sierry naznačuje, že vždy existovaly nějaké plochy, na kterých rostla nedvědice. Proto mají lidé ve zvyku držet se starých dřevařských stezek, to je jejich způsob zakoušení lesa. Nedvědicové a zpododěrové porosty nebo křovinatý podrost a nižší části lesa jsou ponechány divokému pokoji.
      Toto prodírání se odehrávalo koncem prosince, a přestože nebe bylo jasné a slunce svítilo, teplota se pohybovala kolem bodu mrazu. Na zemi ležely kousky zbylého sněhu. Pár nás vyrazilo hledat kouty a hraniční čáry pozemku Doupného stromu (parcely číslo 6) obecního lesa 'Inimim. Byl s námi bývalý lesník z Pozemkového úřadu, muž, který s půdou pracoval spoustu let a stále měl o pozemcích přehled. Ze stezky se nedalo dostat jinak, než se vnořit po hlavě lesa: dolů na všechny čtyři na křupavou výstelku nedvědicových listů a prodírat se mezi kmeny. Správnou výstrojí prodírajícího se jsou kožené pracovní rukavice, dobře sedící klobouk, džínová pracovní bunda s dlouhými rukávy a staré podšívané kalhoty. Stále podél hřebene a pak dolů křovisky po příkrém svahu, kloužete sněhem po břiše a po listí jako vydra - pěkně si tím procvičíte svaly. A vidíte pahýly vykácených stromů obklopené hustým porostem nedvědice, ještě pevné smolné větve starých předrostlíků, vztyčené šišky, zarostlé cesty po tahání stromů, více než metrové dolní konce zanechaných klád, propletence starých větví a haluzí a pravidelně se opakující exempláře medvědího trusu. Takto jsme se, s obličeji ve sněhu, dostali na první z mnoha medvědích stezek.
      Posléze jsme uslyšeli volání jednoho z nás, abychom se drželi zpátky: "Doupný strom!" A opravdu, ve staré rozložité borovici byla dutina, která se otevřela, když strom hořel. I podle rozškrábané kůry to bylo jednoznačně doupě černého medvěda. Když chcete jít tam, kam chodí medvědi, vysoká, mývalové, lišky - a všichni naši další sousedi - musíte být ochotni se prodírat.
      Takže jsme začali zdolávat svou lidskou pýchu a učili jsme se těšit se z odbočování ze stezky a vstupování přímo křovinatého porostu, z hledání obrysů a tvorů těch částí lesa, kterými nevedou cesty. Nebo vlastně vedou, neboť existuje úplný svět zvířecích steziček, které mají vlastní logiku. Snížíte se, hbitě se prodíráte, objevíte průsek, postavíte se, ujdete vzpřímeně několik metrů a opět se skláníte. Trik spočívá v tom, nebýt nijak připoután ke vzpřímené chůzi - buďte jako doma při zemi, staňte se čtyřnožcem nebo, pokud je to nutné, plazem. Otřete z mladé jedličky obličejem chladnou rosu. Lahodná vůně tlejícího listí a podhoubí stoupá z udusané prsti pod vašima rukama a je vidět odkrytý, napůl spálený hříbek. Když se prodíráte, cítíte podzimní houby.
      Začali jsme fantazírovat o širších možnostech prodírání se. Mohli bychom dělat tvůrčí dílny Cesty prodírání! A dílny sebevědomí - bez legrace! Carole řekla: "Naučila jsem se důležitou věc. Že člověk může dosáhnout svých cílů, když bude ochoten se prodírat!"
      Není to vždy jednoduché a také se můžete ztratit. Minulou zimu jsme se vydali na dlouhý horský přechod v oblasti přímo nad soutěskou řeky Yuba a brzy z toho bylo opravdové prodírání. Dostávali jsem se hustšího a hustšího porostu staré nedvědice, kde jsme byli nuceni se plazit po zemi jako vojáci, abychom se dostali pod velmi nízké větve. Ocitli jsme se na zvláštním a neznámém hřebeni a já jsem neměl ani potuchy, kde vlastně jsme. Zdálo se, že se ženeme stovky metrů, až jsme objevili obrovský, úplně čerstvý, nečervavý hřib Leccinum manzanitae, hřib všech hřibů. Ten přišel brašny. A o kousek dál se nedvědice rozestoupila a kde jsme nebyli! Byli jsme v průrvě pod starým srubem postaveným z části na půdě Pozemkového úřadu na kraji jógového tábora a zanedlouho jsme objevili prašnou cestu vedoucí k domovu. Další vítězná výprava podrostem.
      Možná že jak kolem nás ubývá velkých otevřených prostranství, potřebujeme objevovat kouzelné detaily houštin a tamní pavoučky, hady, klíšťata, hnědé ptáčky, ještěrky, lesní hlodavce, houby a úponky škumpy jedovaté. Tenhle svět hromádek trusu a nepatrných cestiček není pro každého. Ale těm, co mají odvahu, bych řekl: "Sežeňte si nějaké rukavice, bundu a klobouk a vyražte objevovat Kalifornii."

      Život v otevřeném prostoru

      Člověk se může rozhodnout žít někde jako návštěvník nebo se může zkusit stát obyvatelem. Moje rodina a já jsme se už dávno rozhodli být zde, ve střední nadmořské výšce lesů Sierry Nevady tak plně, jak budeme moci. Tento odvážný pokus byl podložen nedostatkem prostředků a spoustou hloupého "hrdinství". Řekli jsme si, že jednoduchost bude sama o sobě krásná, a měli jsme své vlastní představy o ekologické etice. Ale nutnost byla tím učitelem, který nám nakonec ukázal, jak žít jako součást přírodního společenství.
      Spočívá to v tom, jak člověk přemýšlí o zástěnách, plotech nebo psech. Pomocí nich si lidé často drží divočinu od těla. ("Držet si divočinu od těla" zní jako obrana proti jestřábům a medvědům, ale častěji je to záležitost týkající se červotočů a potkanů.) Začali jsme žít propustný, pórovitý život ve svém domě stojícím mezi dubovými a borovými lesy. Naše obydlí jsou zcela otevřena po celé dlouhé sierské léto. Vosy samotářky, stavící si svá hnízda ze zpevněného bláta podnikají své výpravy sem a tam z domu na břeh rybníčku jako nějaké neúnavné náklaďáky plné cementu a budují si své základy na trámech, ve spárách a (když nejste ve střehu) v hlavních pušek a tryskách přenosných hasících přístrojů. Jak lezou, trousí malé kousky bláta. Pro komáry, kteří nejsou nikdy velkým problémem, je dům jenom dalším místem, kde je možno vychutnávat stín. V noci místnostmi prolétávají netopýři pod širou oblohu a zase zpět, vrhají se dolů hned vedle vašeho obličeje a vylétávají otevřenými posuvnými dveřmi. Z temnoty je slyšet, jak se jeleni natahují k nízkým větvím jabloní a za rozbřesku se vám divocí krocani procházejí pár metrů od postele.
      Za to ale musíme ukládat všechno jídlo ve spižírně sklenic nebo jiných obalů, kterých se nedostanou myši. Stejně tak lůžkoviny na zimu přijdou truhlic. Pozemní veverky vlezou přímo na čerstvé ovoce na stole a jeleni přicházejí zšeřelého přístěnku okusovat zapovězený salát. Když zvedáte k ústům sousto kuřecího masa a na něm máte čtyři vosičky, vyžaduje to trpělivost a pevné nervy. Někdy (ke konci léta) musíte vařit a jíst, zatímco sršni sledují každý váš pohyb. Můžete z toho být nevrlí, ale když vosy a sršně přestanete plácat a vybíjet, obvykle se dostaví zvláštní klid.
      Pravda, při životě a při vaření pod otevřenými přístřešky občas někdo dostane žihadlo. Je to cena, kterou můžete zaplatit za bydlení v pórovitém světě, ale to je tak to nejhorší, co se může přihodit. Když chodíme malými pěšinkami, existuje jisté riziko kousnutí chřestýšem a všudypřítomná netýkavkovitost škumpy. Ale když se vám podaří přivyknout napůl venkovnímu životu, jste na nejlepší cestě ke krásnému prožitku z lesa.
      Je to také jistý způsob ochranářství. Jak lidé stále více přicházejí obydlovat okraje a hloubi zalesněných ploch, musí pečlivě zvažovat, jak budou toto staronové sídliště pozměňovat. Počet lidí, který může moudře obývat půdu, nelze jednoduše určit tak, že se řekne, kolik hektarů potřebuje jedna domácnost. Takovýto druh plánování je právě teď zásadní a já jej plně podporuji, ale musíme mít na paměti, že třeba jen kulturní záležitosti domácností mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit jejich dopad na přírodu.
      Potřebné silnice by měly být vedeny promyšleně a měly by být skromné šířky s příležitostným místem pro otočení požárního vozu. Ochrana proti ohni by měla být zajištěna dobrým vyčištěním krajnic a prosekáváním lesa, což je lepší nežli stavba zbytečně široké vozovky. Jsou-li silnice trochu hrbolaté, zpomaluje to auta a to není zase tak úplně k zahození. Nejsou-li v lese ploty nebo je-li jich tam málo, nečerpají-li lidé ze svých studní příliš mnoho vody na zavlažování pastvin nebo ovocných sadů, je-li počet psů udržován v rozumné míře, jsou-li domy dobře izolovány a v zimě se udržuje teplota kolem sedmnácti stupňů, nenechávají-li se volně potulovat kočky, je-li pěstován tolerantní přístup k občasným neplechám zvířat, atd., nebudeme mít téměř žádný vliv na větší ekosystém lesa. Ale žije-li někde příliš mnoho lidí, kteří nenávidí hmyz a kojoty, které neustále obtěžuje vysoká a kteří jsou hysteričtí z medvědů a pum, tam je po sousedství.
      Je možné a žádoucí sbírat poskrovnu dříví na zátop, pokácet několik úmyslně vybraných klád, sbírat bobule nedvědice na výrobu kvašeného moštu, hledat zmarliku vhodnou na pletení košíků a věnovat se jakýmkoli dalším drobným hospodářským obyčejům lesa. A jak prořezáváme odrostky, odstraňujeme podrost a zkusmo provádíme předepsané pálení, tak pozvolna pomáháme lesu jít vlastním směrem. Možná že jednou objevíme způsob, jak překonat protiklad divokého a kultivovaného. Díky kojotům a sýčkům jsou noci magické; houkačky náklaďáků jsou zase ranním budíčkem.
      Propustnost, pórovitost funguje oběma směry. Když překonáte své drobné obtíže a úzkostlivost, budete se moci pohybovat lesem s novýma očima a ušima. Možná právě tohle má na mysli velká buddhistická filozofie vzájemné provázanosti, když mluví o "věcech pohybujících se navzájem mezi sebou bez jakýchkoli nárazů".

["Život v otevřeném prostoru" (1991) a "Prodírání se" (1992) vyšly ve druhém a třetím čísle Three Rings, časopisu Institutu povodí řeky Yuba (Yuba Watershed Institute).]

      Starý "nový svět" Walta Whitmana

      Cením si Whitmanovy nádherné a bujné vize "nového světa", obzvláště jak ji podává ve své poezii a v eseji Výhledy demokracie. Ve svém čase a na svém místě je to mohutná a inspirující naděje ve světoobčanství, které teprve přijde, ve společnost, která by se mohla stát nejlepší na zemi.
      Tento nový svět ukazuje, že je svým způsobem fikcí. Nemluvím o fikcích idealizované demokracie, které jsou stavěny proti rozčarováním dvacátého století. V sázce je něco mnohem důležitějšího. Neboť nynější místo, kde se nalézá americký "nový svět" není nové, ale je to dávný kontinent, starý stovky miliónů let. V době Kolumbovy výpravy měla už Západní polokoule něco kolem šedesáti miliónů spokojených, činorodých a dobře zabydlených obyvatel.
      Whitman se zaměřuje především na drsný život všedního dne americké společnosti devatenáctého století. Pro něj jsou "Státy" světem vizionářských možností. I když napadá materialismus a zkorumpovanou politiku své doby, také správně předvídá, že Amerika bude v budoucnosti čelním státem se stovkami miliónů obyvatel. Vidí budoucí globální komunikační systém, který umožní elektřina. Amerika, kterou Walt Whitman spatřuje ve své vizi, bude mít některé výborné rysy. Říká, že "silné a sladké ženské plémě" bude plně rovno mužům a bude mu zajištěna náležitá důstojnost - a (což je pro něj nejdůležitější) lidé budoucnosti budou mít a budou vyžadovat literaturu, která by byla opravdu duchovní, náboženská a zároveň lidová. Ale z výhodného postavení konce dvacátého století přes veškerou lákavost Whitmanových vyhlídek vidíme, že některé z klíčových prvků chybí. Ve "Výhledech demokracie" postrádáme přítomnost lidí s jinou barvou pleti, původních obyvatel Ameriky, divočiny a dokonce i jen prosté krajiny.
      Na začátku eseje se Whitman dovolává velkých poučení přírody, kterými jsou, jak píše, "pestrost" a "svoboda". Vezměme si pestrost. (Dnes je obecným výrazem pro přirozenou pestrost rostlinných a živočišných druhů termín biodiverzita, rozmanitost života.) Přírodovědný obor ochrany druhové rozmanitosti, významné nové pole působnosti na univerzitách, které hraje svou roli i ve veřejných politických otázkách, nám říká, že pokud bychom chtěli v Severní Americe zachovat přirozenou rozmanitost, museli bychom udržet miliony hektarů země v divokém nebo polodivokém stavu, abychom zajistili potřebný životní prostor - bažiny, louky nebo lesy - pro ostatní druhy. Zdá se to divné, ale ve Whitmanově rétorice není téměř žádné pochopení pro problémy týkající se divoké přírody. Whitman oslavuje průmysl, dělnictvo, činorodost a neúnavnou energii Američanů (kteří jsou téměř vždy samozřejmě bílí). Ve svém eseji shledává přírodu buďto "zdravou nebo šťastnou", nebo konečně jako "nic samo o sobě" a "prospěšnou". Whitman je jedinečný ve svém připisování jakési božské kvality obyčejným (bílým) mužům a ženám. Nicméně, úcta a pravost, kterou lidem věnuje, není rozšířena na jiné než lidské bytosti. Přesto Severní Amerika byla a je domovem nebývalého přírodního společenstva. Padesát milionů bizonů a přibližně dvacet milionů vidlorohů obývalo Velké pláně ještě v polovině devatenáctého století. Byla to nejpočetnější jednotlivá populace velkých savců kdekoli na světě.
      Vezměme si lidskou rozmanitost a svobodu. Whitman byl ve svém osobním chování a hodnotách zcela jasně prost předsudků. Ale předpokládal budoucna jakýsi tavicí tyglík, ve kterém se ostatní rasy a etnické skupiny případně ztotožní s liberální protestantskou metafyzikou, která se skrývá v pozadí jeho snu. Dnes víme, že se tyto naděje nesplní. Vlastní ideologie Whitmanovy vysněné budoucnosti nerespektovala skutečnou rozmanitost, neboť ani netušila, že odlišné kultury tvrdohlavě zůstanou, budou-li si to přát, odlišné. Walt Whitman říká, že může "všechny obejmout, žádného nezavrhnout". Ale etiketa vzájemné úcty, jak mezi lidmi, tak mezi říší lidí a zvířat, je záludnější, než by se podle této optimistické rétoriky zdálo. Jako místně a domácky založený ekolog bych navrhoval, abychom obrazotvorně přeměnili demokracii v naddruhové cvičení, aby nebyla jen vnitřní politikou lidských bytostí.
      Whitman je spíše takový "mladší bratr" z pohádky - nerozvážný, radostný, důvěřivý, "přilnavý", lehce a někdy vášnivě duchovní, ale v jistém smyslu vždy undergroundový a vždy puer. Miluji jeho život, jeho charakter a jeho poezii. Ale rozčiluje mne, že léta, během kterých Whitman psal "Výhledy demokracie" (1868-70) byla léty porážky a bídy původních obyvatel Ameriky a byla léty, kdy obchodem zapříčiněný zánik severoamerického stáda bizonů probíhal na plné obrátky. Patnáct až dvacet tisíc lovců zabíjelo a mrhalo každým rokem doslova miliony bizonů. Pro původní obyvatele ani pro přírodu to doba rozmanitosti a svobody nebyla.
      V Severní Americe se nyní začíná ujímat nová vize, která je za něco dlužna Whitmanovi, ale která jde v čase dopředu i zpět. Původní obyvatelé Ameriky v roce 1992 například nejsou připraveni přijímat taková "obejmutí" trvající tupostí i těch nejliberálnějších Euroameričanů. Situace domorodých národů Severní Ameriky, s jejich silou a patosem, které nelze obejít, bude teprve muset dojít skutečného uznání. Podle mého přesáhlo nejpřesvědčivější současné myšlení Severní Ameriky ve Spojených státech a v Kanadě staré politické pře nad smluvním právem apod. (přestože tyto pře musí být nadále vyvolávány). Nové myšlení se dívá na vznik přírodních národů budoucnosti. (Například právě teď vzniká napříč Kanadou národ "Inuitů" spojující inuitský /eskymácký/ lid Aljašky, Kanady, Grónska a Sibiře.) Bioregionální hnutí také požaduje "přirozené národy" na Želvím ostrově (v Severní Americe). Toto ekologicko-poetické cvičení začíná zkoumáním, jak politické hranice amerických států - těch mezi Kanadou a Mexikem - mohou zatemňovat biologickou a kulturní skutečnost krajiny.
      Je rovněž novou myšlenkou, že kdo se rozhodne chápat, milovat a chovat v úctě americký kontinent a jeho lidské i ne-lidské obyvatele - a jeho ekosystémy a vodní předěly - může být, bez ohledu na svůj kulturní nebo rasový původ, něčím jako čestným americkým domorodcem. Než aby se pokoušeli budovat nový svět, oslavují někteří z nás možnost sounáležitosti se starým světem Želvího ostrova. Víme, že kdyby s námi byl dnes Walt Whitman, byl by hořce zklamán duchovní a kulturní bídou této Ameriky, která se stala globálním vůdcem a nejbohatší a nejmocnější zemí na světě. Nejspíš by se přiklonil k novému původnímu a bioregionálnímu hnutí s tak bláznivým optimismem, s jakým hlásal svoje vlastní neobyčejně osvícené pojetí fantazie pokroku devatenáctého století.

[Tento esej vychází z příspěvku proneseného 1. prosince 1992 v Casa de América ve španělském Madridu při příležitosti "Homenaje a Walt Whitman en el Centenario de Su Muerte" ("Pocta Waltu Whitmanovi u příležitosti stého výročí jeho úmrtí").]

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky