Gary Snyder
Místo v prostoru
Etika, estetika a vodní předěly

1. vyd. 2002, ISBN 80-85905-16-7, vázaná, 230 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 160
ušetříte: 68

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Sítě z korálků, pavučiny buněk | Den Země a boj proti imaginaci | Pórovitý svět

Sítě z korálků, pavučiny buněk

      (Ekosystémy, organismy a první předpis buddhismu)

      Základní etický zákaz buddhismu je znám jako První předpis. Je proti zraňování a braní života, v sanskrtu je to ahimsa, což se vykládá jako "působit co nejmenší zlo". V buddhistickém světě, který velké míry sestával z lidí živících se zemědělstvím, je běžným důsledkem tohoto předpisu nejedení masa. Tím byla nastolena palčivá otázka obyčejně tolerantním buddhistům, a to, jak se dívat na duchovní život lidí v těch společnostech, pro které může být jedení ryb nebo živočichů ekonomickou nutností. Můj vlastní domov se nachází mimo oblast dostatku vody a dobré zahradní půdy, takže i já a moje rodina jsme se potýkali s touto otázkou, i když jsme pokračovali ve svém životě laických buddhistů.
      Mám spoustu sousedů, pro které buddhismus neexistuje ani ve slovníku. Znám lovce i nepřátele lovců, obvykle jsou to obojí slušní lidé, a pokusil jsem se zůstat otevřený oběma stranám. Jako student loveckých a sběračských kultur jsem se snažil alespoň trochu nahlédnout základy lidské psychologie tím, že jsem sledoval tisíciletí lidské lovecké a sběračské zkušenosti. Také jsem zabil několik zvířat, aby bylo jasno. Dvakrát jsem skolil jelena, který byl zraněn sportovními lovci a zabloudil našeho lesa. Když jsem choval kuřata, udržovali jsme hejno, ekologii a ekonomiku tím, že jsme jedli přebytečné mladé kohoutky, a na druhém konci životního cyklu tím, že jsme příležitostně snědli starou slepici. Tím jsem zakusil jednu z nutností venkovského života po celém světě. Venkované (a já) nemohou než chovat svá hejna tímto způsobem, neboť cokoli jiného by bylo přepychem - tedy něčím neúsporným.
      Také moje slepice (narozdíl od průmyslově chovaných slepic zavřených v těsných klecích) volně pobíhaly a celý den hrabaly, měly za přítele velkého kohouta a žily družným a veselým životem divoké drůbeže. Občas některou z nich unesl rys, mýval, divoký pes nebo kojot. Nenáviděl jsem je za to? Někdy, když jsem stranil drůbeži, tak téměř ano. Jednou jsem dokonce zastřelil rysa, který zabíjel kuřata, ale rozhodně na to nejsem pyšný. Nejspíš jsem mohl přijít na jiné řešení a nyní si myslím, že člověk by měl stát pokorně stranou a nechat Velký systém procházet svými proměnami. Přestal jsem chovat kuřata proto, že to nebylo praktické. Šťastná svobodná hejna nemohou soutěžit s tovární výrobou vajec, která redukuje slepice na stroje (ale chrání je před divokými šelmami). (Hluboko uvnitř si myslím, že nemohu schvalovat domestikaci ptáků a zvířat; ubírá příliš mnoho jejich soběstačné divoké přirozenosti.)
      Co se týká zvěřiny, dlouhá léta mnoho zdejších rodin pečlivě sbíralo jeleny, které srazilo auto, aby maso nepřišlo nazmar. (Na druhou stranu, nechat je sežrat mrchožrouty nebo hmyzem není plýtváním...) Dobrým sledováním krajnice jsem se ušetřil rozpaků zda lovit nebo nelovit vysokou. Stále méně Kaliforňanů loví. Ale místo lovců máme pěkně se obrozující populaci divokých pum a někdy najdeme v lese, nedaleko našich domovů, jejich úlovky.
      Státní a soukromé lesy a lučiny západní Sierry Nevady tvoří poměrně velký ekosystém charakteristický borovicemi, duby, zpěvnými ptáky a sovami, mývaly, vysokou apod. Síť vzájemných vztahů v ekosystému připomíná představu Indrovy sítě v buddhismu školy Chua-jen, ve které je, jak ji popisuje David Barnhill, "vesmír chápán jako rozsáhlá síť mnohostranných a dokonale vybroušených drahokamů, z nichž každý funguje jako mnohočetné zrcadlo. V jednom smyslu tvoří každý drahokam samostatnou jednotku. Ale když se podíváme na nějaký drahokam, vidíme pouze odrazy jiných drahokamů, které jsou zase odrazy dalších drahokamů, atd., v nekonečném sledu zrcadlení. Tak je v každém drahokamu obraz celé sítě."
      Toto vnímání "posvátnosti ekosystému" stojí za obřady soucitu a vděčnosti loveckých kultur, které prokazují zvláštní úctu duchům zvěře. Sběr divoce rostoucích rostlin a zahradničení také vyžadují uctivou pozornost k životům rostlin; vegetariánství vyžaduje téměř stejně "plné vědomí" jako lov.
      Samotné rozlišování "vegetarián/nevegetarián" je příliš jednoduché. Některé populace, obzvláště v Indii a jihovýchodní Asii, jsou záměrně vegetariánské (buddhisté a hinduisté), ale většina národů Třetího světa je nuceně polovegetariánská. Jsou vděční za kus ryby nebo kuřete, když se jim ho dostane. Tam, kde se lidé uživí jen obilím a zeleninou a mají dostatek živin, klobouk dolů. Ale ve vyšších nadmořských výškách, na pláních, na pouštích a v horách žijí lidé, kteří byli vždy závislí na nerostlinné stravě. Většina lidí na světě musela vždy žít na smíšené stravě kvůli hospodaření. Měli by je tedy buddhisté odkázat na druhou stranu plotu? Mysl bódhisattvy nás jistě neopravňuje zavrhovat jiné kultury a typy hospodaření světa jen tak pro nic za nic. Co se týká moderní produkce potravin: Přestože je jasné, že hospodářství vyspělých zemí založené na hovězím masu je nehospodárným přepychem, pochybuji, že by se Třetí svět mohl obejít bez krav, kuřat, vepřů, ovcí a mořských živočichů.
      Největšími konzumenty masa v přepočtu na jednoho obyvatele jsou na světě Američané, Australané, Novozélanďané a někteří Evropané. V rozvinutém světě jsou vegetariány obvykle vzdělaní příslušníci privilegovaných vrstev. Většina severoamerických buddhistů se může bez masa jednoduše obejít, takže rozhodnutí leží na nich. (Musíme ale zkoumat naši závislost na zemědělství založeném na fosilních palivech, které produkuje zeleninu a obilí způsobem, jenž snižuje kvalitu půdy, vzduchu a vody a který ohrožuje zdraví nedostatečně placených imigrantů, kteří přijeli za prací.)
      Ale skutečnou otázkou je, jak porozumět hlouběji tomuto Prvnímu předpisu. Když se Oda Sessó róši, můj učitel v klášteře Daitoku-dži, dostal při výkladu Mumonkanu ke kóanu "Nansen zabíjí kočku", neposadil se na vyvýšené křeslo jako obvykle, ale na rohož tatami na stejnou úroveň jako unsui (mnichové). Řekl: "Toto je případ, který by mohl být jednoduše špatně pochopen a my v Japonsku jsme jej při některých příležitostech zřejmě zneužili." Tenkrát jsem si myslel, že má na mysli zjevný nedostatek odporu ze strany zenového establishmentu vůči vzmáhajícímu se japonskému militarismu ve třicátých letech, který vedl ke druhé světové válce. Nyní si myslím, že chtěl naznačit, že každý, kdo při diskusi vznese otázku záměrného zabití, by měl sedět přímo na podlaze. V takovémto případě není možné být příliš pokorným. Musím se přiznat, že když jsem tenkrát v roce 1961 poslouchal tuto formální zenovou přednášku, pocítil jsem jisté zadostiučinění, neboť jsem byl celý život pacifistou (a s přestávkami vegetariánem) a myslel jsem si, že tomuto předpisu rozumím. Není to tak jednoduché.
      Také jsem si všiml, že dokonce i někteří mistři (o mniších nemluvě) jedí ryby, když jsou mimo klášter. Jednou jsem byl na návštěvě u róšiho v chrámu poblíž hory Fudži a zeptal jsem se ho, proč někteří kněží a mniši jedí maso nebo ryby. Odpověděl mi srdečně: "Zenový učedník by měl být schopen jíst psí hovna a pít petrolej." Můj vlastní učitel byl přísným vegetariánem. Ale jednou mi řekl: "To, že jím čistou stravu a někteří jiní kněží ne, neznamená, že jsem lepší než oni. Je to můj způsob praxe. Jiní mají jiné cesty. Každý by měl přijmout První předpis jako velkou výzvu a najít s jeho pomocí svou cestu životem."
      Díky své přirozené zvědavosti jsem rád, když vím, odkud pochází moje jídlo a co to bylo, zda-li rostlina nebo živočich. (Tropická zelenina okra je např. příslušníkem rodu Hibiscus, původem z Afriky! Rajčata, tabák, brambory nebo durman jsou všechno Solanaceae s trumpetkovitými květy. Miluji takovéto drobnosti.) Moje rodina a já pronášíme před jídlem slova vděku a chvilku meditujeme, podobně, jako se to dělá při seššinech, "meditačních týdnech" při recitaci před jídlem.
      První předpis sahá dále nežli jen ke starosti o organický život. Přesto je náš postoj k jídlu každodenním projevem naší ekonomiky a ekologie. Jídlo je oblastí, ve které každý den poznáváme naše "ubližování" světu. Je jasné, že by nestačilo zůstat jednoduše u toho a prohlásit, že svět je jen bolest a utrpení a že se všichni mýlíme. Místo toho jsme vyzýváni k praxi. Během své praxe nezměníme skutečnost, ale můžeme změnit sami sebe. Pocity viny a sebeobviňování nejsou ovocem cvičení, ale můžeme doufat, že jím je širší nazírání. Širší nazírání umožňuje vzít současně na vědomí bolest i krásu tohoto složitě (a celostně) propojeného světa. To ukazuje představa Indrovy sítě. Doposud to byly kultury na nejnižších stupních vývoje hospodářství, zvláště lovci a sběrači, které - paradoxně - nejkrásněji vyjadřovali svůj vděk zemi a jejím tvorům. Jako buddhisté se od nich máme v tomto směru ještě co učit. Zvířata a rostliny žijí ve vzájemné závislosti na sobě a v přírodě dochází k neustálé výměně energie - cyklus života a smrti. Náš typ vesmíru je v sútrách popisován jako říše kámy, říše biologické touhy a potřeby, která všechno pohání. Všechno, co dýchá, je hladové. Ale neunikejte z takového světa! Přidejte se k Indrově síti!
      Nic z toho, co jsem řekl, by nemělo být bráno jako zdůvodnění nebo ospravedlnění "porušování" daného předpisu. Jak napsal nedávno Rjó Imamura: "V buddhismu neexistuje žádná 'spravedlivá' válka." Kdybychom se měli ocitnout v nějaké drastické situaci, ve které bychom šli proti tomuto předpisu a zabili nebo zranili někoho jiného (řekněme) v sebeobraně, nesmíme se pokoušet to ospravedlnit. Můžeme pouze říci: "Toto bylo mé rozhodnutí, lituji, že se to stalo a přijímám všechny následky, které to může přinést."
      Tento předpis je předpisem s velkým P a má nám být průvodcem, mírou, ideálem a kóanem. Nemůže být doslovným pravidlem, jako kdyby byl jedním z Deseti přikázání. Předpis "nebrat život" nebo "neubližovat" nelze dokonale dodržovat. Indičtí džinisté se snažili dovést ahimsu k jejím doslovným (nikoli logickým) závěrům a nejčistší z nich začali s hladověním k smrti, které považovali za akt mravnosti. To je ovšem násilí obrácené proti vlastnímu tělu.
      Každá živá bytost neprávem zasahuje života jiné bytosti. Populární darwinismus se svým důrazem na přežití nejuzpůsobenějších to dovedl až k představě přírody jako bojiště konkurenčního krveprolévání. "Příroda má zuby i drápy od krve," říkají s oblibou Evropané. Tento pohled nutně pozvedá lidské bytosti role mravní převahy nad zbytkem přírody. Pokud jde o lidskou jedinečnost, teprve nedávno nás ekologie se svými představami koevoluce, symbiózy, vzájemné pomoci a podpory, vzájemného propojení a závislosti v přirozených systémech naučila skromnosti. Také nás naučila, že porozumění tomu, co je a co není "ubližováním" uvnitř říše divoké přírody, je natolik základní, že bychom se ani neměli pokoušet stranit dravcům nebo jejich kořisti, prvotním zeleným producentům nebo houbám a parazitům živícím se rozkládajícími se organismy, nebo dokonce volit mezi "životem" a "smrtí".
      Thich Nhat Hanh jednou na setkání čelných představitelů Buddhistického mírového společenství (Buddhist Peace Fellowship) v Green Gulch, zenové zemědělské usedlosti v severní Kalifornii, řekl, že bychom měli být vděčni za každý malý projev ahimsy, kdekoli se na světě objeví. Myslím, že také řekl, že kdyby jeden důstojník vedl v bitvě své jednotky s o trochu větším duchem ahimsy než nějaký jiný, mělo by to být oceněno. Já tomu rozumím tak, že si každý musíme najít svůj osobní způsob, jak provádět tento předpis v poměrně velké škále možností, a pochopit, že nikdy nedosáhneme dokonalé čistoty, a v žádném případě bychom se neměli oddávat farizejství. Je to vpravdě náš "existenciální kóan". Proto jsem jej vyložil, v duchu mahájány, jako "působit co nejmenší zlo".
      Člověk může kroutit hlavou nad tím, jak cvičí rys svou ahimsu ve své rysí buddhovské říši. Jak říká Dógen: "Draci vidí vodu jako palác," a pro rysa je les možná elegantním džikidó, jídelnou, ve které si mručí své gáthy tichého díku křepelce a dělí se o ně (v mysli) s démony a hladovými duchy. "Vy, kteří studujete s buddhy, byste se neměli omezovat na lidský pohled, když studujete vodu" (Sútra hor a řek). A jaký je to svět pro křepelku? Vím jen toto: v okamžiku smrti má smrt a mé utrpení budou moje vlastní, a doufám, že nebudu ze svých bolestí vinit tygřici (nebo rakovinu nebo cokoli jiného), která mne skolila. Doufám jen, že ji budu moci požádat: "Prosím, neplýtvej." A možná s ní společně zamručím.
      Existuje jeden starý zenový příběh o učiteli, který našel v odpadu vyhozenou jídelní hůlku. Vyplísnil za to mnicha, který myl nádobí se slovy: "Vzal jsi této hůlce život." Tento příběh se používá jako příklad, jak hluboko sahá První předpis. Můžeme tak nahlédnout na zbytečně vyhozenou hůlku a pochopit, jak jí bylo ublíženo. Ale potom bychom měli také dodat: "Možná, že také zabíjíš deštný prales," jak to naznačuje užívání ohromného množství dřevěných jídelních hůlek na jedno použití v Japonsku a v Americe.
      Znal mistr tento další krok? Nejspíš ne. Buddhistický soucit k tvorům se někdy projevoval zakoupením a následným slavnostním propuštěním zajatých holubů a chycených ryb, což bylo zaměřeno na jednotlivé tvory. Životy jednotlivců jsou pouze součástí příběhu. I když byli buddhisté vegetariány a chovali se k živým tvorům laskavě, divoká příroda v Číně utrpěla mezi pátým a patnáctým stoletím našeho letopočtu značné snížení počtu druhů a odlesňování ve velkém. Indie byla také značně odlesněna dávno před moderní dobou. Nyní, díky poznatkům ekologie, víme, že musíme myslet v měřítku celého povodí, přirozeného systému, oblasti výskytu. Zachránit život jednomu papouškovi nebo opici je vskutku skvělé. Ale nebude-li zachráněn les, zemřou oba.
      Celá planeta úpí pod rozsáhlým zanedbáváním předpisu ahimsy vysoce organizovanými společnostmi a mezinárodními koncernovými ekonomikami světa. Tisíce druhů zvířat, desítky tisíc druhů rostlin během příštího století možná vyhynou. K nasycení živých bytostí se nesmíme spokojit pouze s dokonalou stravou. Abychom zachránili všechny bytosti, musíme neúnavně pracovat na zachování celistvosti těchto míst výskytu, která připomínají mandaly, a na celistvosti lidí, zvířat a buddhů, kteří dlí ve svých palácích-vesmírech.

[První verze tohoto eseje byla publikována roku 1990 jako příspěvek diskuse s Davidem Barnhillem a dalšími v časopise Ten Directions, který vydává Zenové centrum v Los Angeles, pod názvem "Indrova síť jako naše vlastní". Děkuji Davidu Barnhillovi za udržování této diskuse.]

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky