Gary Snyder
Místo v prostoru
Etika, estetika a vodní předěly

1. vyd. 2002, ISBN 80-85905-16-7, vázaná, 230 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 160
ušetříte: 68

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Sítě z korálků, pavučiny buněk | Den Země a boj proti imaginaci | Pórovitý svět

Den Země a boj proti imaginaci

Byl jsem požádán, abych na Den Země, 22. dubna 1990, promluvil na regionálním setkání v Bridgeport Crossing na jižním toku řeky Yuba v severní Kalifornii. Na mírně se svažující louce hned nad jiskřivým proudem řeky se tam sešlo několik set venkovanů (z nichž jsem většinu znal). Pódium bylo rámováno duby viržinskými, skalami a kaňonem, pnoucím se vzhůru a táhnoucím se dál východ. Bylo tam občerstvení v podobě nápojů a jídel od různých skupin, hudba a ohromující módní "hot-trash" přehlídka. Lidé ze státní správy (ředitel místních Národních parků, manažer Pozemkového úřadu a další) byli promícháni s místními lidmi a jejich vášněmi, ale chovali se odlehčeně, přátelsky a sdílně. Jemně a příjemně na nás sprchlo. Všichni měli radost. Toto je část mé řeči:

Je nádherné, že jsme se tady opět setkali v klíně South Yuba River - staří a noví přátelé, odhodlaní ochraňovat a zvyšovat kvalitu života v předhůří. Tohoto údolíčka si lidé považovali nejméně sedm tisíc let. Nisenanové, kteří zde žili před námi, obývali západní břeh řeky Yuba až k soutoku s řekou Feather (kde to dnes nazýváme Marysville) a východním směrem podél hřebenů až k zimní hranici sněhu ve výšce kolem dvanácti set metrů. Měli bohatou kulturu, příběhy, hudbu, slavnosti a hluboké znalosti o rostlinách a zvířatech. Doufám, že jednou budeme my, co žijeme v předhůří, raději začínat svůj příběh Nisenany, našimi dávnými učiteli a duchovními předky, nežli krátkou érou zlatokopů z roku 1849, kteří nudně dominují místní oficiální mytologii a zdobí náš státní znak. Životy zlatokopů byly smělé a duchaplné, ale my nepotřebujeme omezovat své vyprávění na pár anekdot z půlky století nerostné těžby - i když jsou plné života. Jsme zde dnes proto, abychom se hlouběji spojili se zemí.
Mluvil jsem na prvním Dni Země před dvaceti lety. Shromáždění, kterého jsem se účastnil, se konalo na Coloradské státní univerzitě v Greeley. Zatímco vystupovali řečníci a zpěváci, nad tisíci studentů sedících na otevřeném prostranství se stahovala temná dešťová mračna a tu a tam problesknul paprsek slunečního světla. Byli tam mladíci se spletenými vlasy, ve kterých měli soví pera. Téměř všichni byli v kraťasech a pohorkách. Jedna drobná dívka na sobě měla tričko s nápisem "Jsem nepřítelem státu". Onen první Den Země nebyl úplným začátkem, ale byl to obrat, zlomový bod. Znamenalo to postupné slábnutí potřeby protiválečného aktivismu a přesměrování našich sil k boji za zdraví Země. Přivedlo to celé generace studentů a mnoho dalších, kteří nikdy předtím nemysleli na přírodu, k hnutí bránícímu život a smrt a celý koloběh přírody.
Už předtím samozřejmě existovalo hnutí za ochranu životního prostředí. Bylo to takzvané hnutí ochranářů, které mělo své počátky už na přelomu století. Jeho zvláštním zájmem byla správná činnost Pozemkového úřadu, zakládání přírodních rezervací a záchrana divoké zvěře. Hnutí v sobě mělo spoustu vášně skryté pod poněkud vážným zevnějškem. Jeho aktivisty byli často skrytí pohané a rodící se zelení radikálové, jak lze poznat podle jejich spisů. Dokonce i Dave Foreman, jeden ze zakladatelů Earth First!, říká, že byl za svých univerzitních let Mladým republikánem a k radikálnímu environmentalismu přešel z ochranářského hnutí.
Den Země 1970 zvěstoval některé nové trendy. Ochranářské hnutí se stalo součástí čehosi, čemu se říká environmentalismus nebo ekologie. Od svých skromných a rozpačitých počátků se stalo jedním z nejúspěšnějších demokratických hnutí v dějinách americké politiky. Výsledky jsou skutečné, Kongres byl přinucen napsat a schválit zákony týkající se vzduchu, vody a divoké přírody ještě dřív, než alespoň trochu věděl, o co jde. Neustálý tlak na ekologické problémy (a dobrá vědecká kritika a někdy dobrá ekonomika) dnes nutí neochotnou Lesní správu a Kongres měnit praxi v lesním hospodaření ve státních lesích. Pomáhá městům obrátit se k hromadné dopravě a k recyklaci. Ekologové se stali protagonisty národní i světové politiky, což je zároveň oslabuje a dělá závislé na dotacích. A v hlubším významu se ekologické myšlení stalo vzorem pro zcela nový a odlišný způsob, jakým lidské bytosti vidí samy sebe ve světě.
Shrnu některé z našich problémů celosvětového měřítka:

  • Úbytek světových lesů a úrodné půdy. Rychle mizející tropické deštné pralesy jsou nejpovážlivějším příkladem. Dalším jsou rozsáhlé těžební práce zahájené (bez velké kontroly) v mnoha zemích Třetího světa.
  • Prudký pokles biologické rozmanitosti, ohrožení nebo vyhynutí živočišných a rostlinných druhů.
  • Celosvětové znečištění vody a vzduchu. Do biosféry jsou vypouštěny toxické a radioaktivní látky, což může mít potenciálně drastické následky, jako např. zvýšený výskyt rakoviny, neplodnosti, genetického poškození atd.
  • Zánik místních kultur, jazyků, dovedností a znalostí, které se vyvíjely po celá tisíciletí. Všude zanikají malá společenství.
  • Ztráta těla i duše. Vážně! Přijít o svůj život v přírodě znamená ztratit svěžest, rozmanitost, překvapení, Jiné - a také všechna její drobná poučení a rozsáhlé prostory.

Tyto problémy jsou jisté míry způsobovány kombinací následujících skutečností:

Celosvětové přelidnění: ať nikdo neříká, že to není problém a příčina problémů. Současná světová populace čítá zhruba pět a půl miliardy lidí. To je dvakrát více oproti roku 1950 a desetkrát oproti roku 1650. K roku 2025 by mohla dosáhnout osmi a půl miliardy. Ve Třetím světě žije jeden a půl miliardy lidí, kteří brzy pocítí nedostatek dřeva na topení. Následkem toho dojde k dalšímu odlesňování, na úrovni křoví, a dalšímu zhoršování půdy. I kdyby bylo pro všechny dosaženo ekonomické a sociální spravedlnosti, byla by nadále silná potřeba ekologické spravedlnosti, což znamená zajištění dostatku půdy a vody pro životy ne-lidských bytostí.
Zároveň je ve vyspělém světě pět set miliónů automobilů. Nerovné rozdělení majetku ve světě způsobuje nekonečné sociální napětí a umocňuje ničení přírody. Horních dvacet procent amerických domácností vydělává více než čtyřicet tři procent veškerých příjmů. Stejných dvacet procent vlastní šedesát sedm procent čistého majetku a téměř devadesát procent čistých finančních aktiv. Střední hodnota čistého majetku horního jednoho procenta domácností je dvaadvacetkrát větší nežli střední hodnota zbylých 99 procent. Střední hodnota čistých finančních aktiv horního jednoho procenta převyšuje 236x hodnotu finančních aktiv zbylých 99 procent. Nejbohatší půlka procenta - nějakých 430 000 domácností - vlastní čtyřicet procent akcií podniků. Bílé domácnosti jsou 11,7x bohatší nežli domácnosti černé. Šedesát sedm procent černých domácností má čistý majetek nulový nebo záporný. (Tyto statistiky pocházejí z článku Davida R. Francise v Christian Science Monitor z 30. dubna 1990.) V takovémto světě se budou lidé jeden s druhým prát, aby přežili, a přírodní zdroje nebo ohrožené druhy přijdou pěkně zkrátka.
Tyto procesy jsou utvářeny průmyslovou ekonomikou a světovým ekonomickým systémem a dále na ně působí zpětnou vazbou. Ekonomický sektor není pouze hlavním původcem znečištění (a hlavním, kdo vydělává), ale doposud ani nevzal v úvahu skutečnou cenu svého škodlivého vlivu na "společné zdroje", jakými jsou vzduch nebo voda. Veřejnost a zbytek přírody platí náklady, o které by se měly dělit znečišťující obchodní společnosti. Někteří lidé platí svým zdravím nebo životy. Ekonomický systém vyspělého světa zvýhodňuje a podporuje neudržitelný ekonomický rozvoj a má své vlastní důvody (např. levnou pracovní sílu) nebrat problémy znečišťování vážně.
Existují společensky a politicky "zakořeněné" postoje a zvyklosti, které zesilují naše špatné nakládání s přírodou i naši krutost mezi sebou. Naše největší civilizace zpředmětňují přirozený svět a dělají z něj zboží. Vidí v přírodě pouhý neživý zdroj a příležitostný cíl. Mohl bych říci, že to je špatná metafyzika, ale je to ještě horší: je to selhání fantazie. Selhání soucitu a lásky k bližnímu je selháním fantazie. Jak napsala Diane di Prima v jedné pozoruhodné básni zvané Tiráda:

"Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci."

Některé z těchto problémů můžeme snadno pozorovat tady, na západních svazích severní Sierry Nevady. Jedním z nich je nekontrolovatelný růst. Kde mu bude konec? Někteří na něm vydělávají jmění. Takoví lidé nebo jejich podniky mají často své sídlo v jiném koutě státu a nemají odpovědný vztah k žádnému společenství nebo místu. Složitější je to s těmi, kteří berou svůj domov vážně a doufají, že v něm budou moci dobře žít i jejich vnoučata - jak říkají někteří původní obyvatelé Ameriky - "až do sedmého pokolení".
Obchodníci s nemovitostmi a podnikatelé rádi argumentují, že ekonomický růst a rozvoj je nevyhnutelný. Místní nadšenci možná řeknou, že je sobecké pokoušet se tento růst brzdit. Odpovídám na to velmi důrazně: "Od žádného společenství nebo obce není sobecké, jestliže se pokouší hledat různé způsoby, jak se bránit nechtěnému růstu a rozpínání na vlastní zahrádce." Samozřejmě že těmi, kteří se nám snaží nacpat růst, jsou přesně ti, kteří na něm vydělávají. Cožpak nemají právo jednat ve svém vlastním zájmu? Toto je národ, ve kterém je honba za ziskem naprosto přijatelným cílem. Ale není stejně tak přijatelným cílem honba za kvalitou? Není třeba žádných omluv za snahu bránit se jak rozkladnému růstu, tak dotěrným průmyslovým zvykům. Tím totiž pomáháme udržet hodnoty společenství a biologickou životaschopnost naší krajiny.
Síly nadměrného růstu a těžba přírodních zdrojů jsou mezinárodní, ale cokoli se nám podaří zde, projeví se i někde jinde. Hranice existují; je skutečně něco takového jako optimální únosnost zátěže jakéhokoli kraje. Odhad této únosnosti je založen na míře vodních zdrojů, na kvalitě vzduchu, na náležitém prostoru pro lidská obydlí a pro zdravé populace divokých zvířat, na zdrojích pracovních příležitostí a jejich dlouhodobém potenciálu a na dalších biologických a se zdravím spojených kritériích. Představa "únosnosti zátěže" klade lidské blaho na první místo, ale zahrnuje také zdárný vývoj celého přirozeného společenství. Jak to stálo v jednom starém katalogu loveckého vybavení: "Kde nemůže přežít divoká příroda, nemůže přežít člověk." V únoru tohoto roku oznámila Zavlažovací oblast Nevada County, že okres je už teď na horní mezi spotřeby vody a že další voda může být získána pouze úsporami. Co se týče velikosti zátěže, jsem pevně přesvědčen, že planeta už je přelidněna a že bychom se - je-li to vůbec možné - měli v příštích desetiletích zaměřit na postupné snižování počtů - samozřejmě dobrovolně.
Ale bylo by nezodpovědné, kdybychom se v průběhu zabraňování nějaké nechtěné expanzi v našem sousedství nestarali o další problémové oblasti, kde by se stejný vpád mohl objevit příště. Při bránění se něčemu tak jasně pochybnému, jako je řekněme ukládání toxického odpadu, bychom chtěli podpořit naše přátele jinde, kteří musí čelit úplně stejné hrozbě, které jsme se my zbavili. Skutečnost, že jedno společenství může uspět v ubránění se něčemu nechtěnému, by měla být zdrojem naděje a síly dalším společenstvím a neměla by se stát odbytou záležitostí "poslanou někam jinam". Když lidé odevšad dávají najevo spojené síly ve svém odporu proti jedovatým látkám nebo špatným rozvojovým plánům, tak to nakonec vyšle zprávu podnikům a vládním agenturám: Toto je nepřijatelné. Přestaňte to dělat nebo najděte radikálně odlišný postup. Jestliže se obec shodne na tom, že nechce být vystavována herbicidům a pesticidům, přijímat k uložení jaderný odpad nebo ustoupit obří přehradě, není to nezodpovědné nebo špatné, je to vůle lidí. Možná to někoho stojí nějaké peníze nebo mu to ruší plány, to jistě. Ale stejně je tomu s bojem proti zločinnosti. Zločin zajišťuje miliony pracovních míst, stejně jako pesticidy a zbrojení, ale také se jej snažíme nějakým způsobem potlačovat.
Neměli bychom se tedy bát politického aktivismu. Musíme se zlepšit v naléhání na zvolené představitele a vládní administrativu, zlepšit se ve výzkumu a kritice, zlepšit se ve spojenectví s jinými skupinami a dozvědět se více o tom, jak myslí a pracují lidé zastupující stát a okres. Měli bychom studovat mapy, odhalovat nejasnosti ve zprávách o vlivu na životní prostředí a prodírat se dlouhodobými plány hospodaření s lesy. Je třeba dále chodit na setkání a na schůze a pohotově říci svůj názor.
Oslavme tedy skutečnost, že máme svoje místo. Možná je to tu horké, suché a kamenité, jsou tu každého léta hrůzu nahánějící požáry lesů, možná to tu nekvete jako v Alpách nebo tu není tolik zeleně jako v Oregonu, ale proč se srovnávat? Je to naše místo na zemi - tyhle hory severní Kalifornie na Západní polokouli, na tomto velkém modrozeleném glóbu. Je v našich silách, silách nás, místních lidí, formovat zdejší budoucnost. I když byl starý porost těžce vytěžen a palčivě vypálen, může díky ekologii požárů znovu vzrůst, a za zhruba dvě století prodáme lidem z údolí několik nádherných rovných klád. Divoké byliny, prameny, balvany se svými vlysy nás budou učit. Řeky budou čistší než dříve a i kuny (a vydry) se k nám vrátí. V našich domech budou bydlet naši potomci a objeví lepší způsoby jak vyprávět hezčí příběhy, než můžeme my, nově příchozí, vůbec kdy doufat.
Choďme tedy dál kopců a poznávejme stezky, květiny, ptáky, staré hřbitovy, staré štoly a zapomenuté kaňony. Pořádejme dál pikniky, lesní ekologické kroužky pro děti, potní sauny, přednášky o lýkožroutech, lyžařské túry, čtení poezie a setkání lidí z povodí. Buďme pohodoví, chytří, tvořiví a divocí.
Divokost je imaginace - a také společenství - a také pohoda. Buďme pevnými, ale dobromyslnými bojovníky Duhy nebo Zelenými, berme divokou přírodu vážně a hodně se u toho bavme.

[1990]

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky