Mary Craigová: Krvavé slzy<br> <span class='sub-title'>Čínská okupace Tibetu 1951-1991</span>

Mary Craigová
Krvavé slzy
Čínská okupace Tibetu 1951-1991

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-57-4, brožovaná, 360 str.

doporučená cena: 248 Kč
naše cena
: 174
ušetříte: 74

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | poznámka o autorce | stručné shrnutí tématu | Předmluva J. S. dalajlamy | 5. kapitola | 7. kapitola | 8. kapitola | 13. kapitola | 14 kapitola

8. kapitola

      Kapitola 8
      "Do Tibetu přišlo jaro", 1960

      Lhasa se ocitla ve spárech vojenské diktatury a ti, kterým se nepodařilo uprchnout, se stali terčem nespoutaného běsnění. Číňané okamžitě začali popravovat "ústřední vůdce" a zatkli většinu fyzicky schopných mužů, ať již to byli obchodníci, rolníci, kočovníci, mniši, vojáci, vládní úředníci nebo šlechtici. Mnoho jich deportovali do gulagů v severních pustinách Čhangthangu, "tibetské Sibiři", jiné zadrželi ve Lhase a okolí jako bezplatné pracovní síly. Někteří prostě zmizeli...

      Třicátého dubna pančhenlama celému světu oznámil, že "vzpoura" v Tibetu byla potlačena, byla nastolen pořádek a zavedeny demokratické reformy. Nezmínil se o nesmírných zástupech vězňů ani o velkém a stále rostoucím počtu obětí na životech. Během tří následujících měsíců bylo pravděpodobně zabito osmnáct tisíc Tibeťanů. Prvního října 1960 Rádio Lhasa oznámilo, že po lhaském povstání bylo v centrálním Tibetu zlikvidováno osmdesát sedm tisíc reakcionářů. Šedesát devět tisíc z nich bylo v průběhu sedmnácti dnů popraveno jen ve Lhase a jejím okolí...

      Pod záminkou, že kláštery podporovaly povstání, je Číňané začali ničit...

      Koncem roku 1959 zbylo ve velkých klášterech Däpung, Sera a Gandän jen pár starých mnišských správců. Ve starobylém klášteře Samjä, první buddhistické základně v Tibetu, zůstalo z pěti set mnichů pouze třicet šest starců.

      Pak začali Číňané většinu z 6 524 tibetských klášterů a chrámů zlovolně ničit. Později tvrdili - když si uvědomili, že zašli příliš daleko -, že tato rozsáhlá destrukce byla dílem tzv. Gangu čtyř a kulturní revoluce na konci 60. let. Je však dobře ověřeno, že většinu klášterů zničii mezi lety 1959 a 1961...

      Vše se odehrávalo v době, kdy se celá země následkem událostí v Číně ocitla na pokraji hladomoru. Od roku 1959 se čínská ekonomika ocitala v nesmírných potížích způsobených katastrofickou politikou Velkého skoku, který v zájmu rychlé modernizace obyvatelstvo na venkově vybízel k nemožnému vypětí sil. Velký skok vedl k roztržce se Sovětským svazem, a ten svému bývalému spojenci zastavil životně důležité dodávky obilí. Předchozí sklizně byly po celé Číně navíc velmi chudé a nastal rozsáhlý hladomor, jehož následkem zemřely miliony lidí. Aby nasytili obyvatelstvo, tibetskou úrodu ihned po sklizni zabavovali. Tibet měl nahradit sovětské Rusko a stát se obilnicí Velké vlasti. Objem stravy průměrného Tibeťana se scvrkl na třetinu, a v následném hladomoru, který trval až do roku 1963, zemřelo desítky tisíc lidí. "Příděly byly hrozivě malé," říká Wangčhen. "Byli jsme nuceni pojídat vnitřnosti plné zvířecí krve a vzácným přepychem byla dokonce i miska rýže." Příděly byly pouze několik kilogramů obilí na měsíc a lidé ve městech jedli kočky, psy a hmyz:

      "Rodiče krmili umírající děti vlastní krví smíchanou s horkou vodou a campou. Jiné děti musely opustit domov a žebrat podél silnic. Staří lidé odcházeli do hor, aby tam o samotě zemřeli. Tisíce Tibeťanů jedlo odpadky, které Číňané kolem svých obydlí házeli prasatům, zatímco kolem posádek LOA lidé denně rozhrabávali trus vojenských koní a hledali nestrávené zrní. Maso a mléko bylo nedostupné dokonce i pro tibetské kádry, kteří byli obyčejně živeni lépe než zbytek populace. Jediným doplňkem ječmenné mouky byla sůl a černý čaj."

      Situace byla nejhorší ve vězeních. Pouze z lhaských věznic Dabži a Taring byly denně odváženy dvě nebo tři káry plné mrtvol určených k pohřbení nebo k hnojení polí. "Lidé však měli zakázáno říkat, že tito vězni zemřeli hladem," vzpomíná mniška Lozang Wangmo, kterou uvěznili, protože poskytla jídlo prchajícím "reakcionářům". "Pokud při tom byli přistiženi, stihl je tvrdý trest."

      Zatímco Tibeťané umírali hladem a vyčerpáním, pekingský Lidový deník a zpravodajská agentura Nová Čína pěly ódy na "socialistický ráj na střeše světa". Lhaské ulice a parky, kdysi pojmenované v souladu s tibetskou kulturou a náboženstvím, dostaly nová jména v marxistickém stylu: ulice Velkého skoku, ulice Osvobození, ze zahrad Norbulingky se stal Lidový park, posvátný vršek Čagpori byl překřtěn na Štít vítězství. Před povstáním na něm stávala nejslavnější lékařská škola, ze které však nyní vyrůstala radioanténa a školní budovy byly využity jako skladiště vystřílené munice. Jak později napsal Paul Theroux, Číňané nebyli schopni pochopit, že tohle neznamená pokrok. "Nemohli pochopit, že by někdo mohl dávat přednost staré buddhistické lékařské fakultě před novou, vysokou televizní anténou zaraženou v železobetonovém bloku."