Mary Craigová
Krvavé slzy.
Čínská okupace Tibetu 1951-1991

7. kapitola

      Kapitola 7
      Povstání ve Lhase, 1959

      Losar, tibetský Nový rok (je jako západní velikonoce pohyblivým svátkem, který obyčejně připadá na únor nebo březen), už tradičně znamenal začátek třítýdenního modlení a veselic. Navzdory politickému napětí nebyl počátek roku 1959 výjimkou. Na svátky přicestovaly do Lhasy podle očekávání tisíce poutníků, obchodníků, řemeslníků a hodnostářů a navíc dorazilo asi sedmnáct tisíc mnichů na Velké modlení (Mönlam), které následovalo po Losaru. Spolu s deseti tisíci uprchlíky utábořenými mimo město bylo ve Lhase asi sto tisíc lidí, tedy dvakrát tolik než obvykle...

      Dalajlama neustále žádal o klid, ale jeho výzvy zůstaly nevyslyšeny. Lhasa se rychle měnila v potenciální bojiště a nervózní majitelé domů se začali připravovat na dlouhé obléhání. Zásobili se jídlem, ohradili ploché střechy ostnatým drátem a sami se opevnili pytli s pískem a solí. Ve vzduchu bylo nadšení, které však věštilo katastrofu, neboť Tibeťané začali věřit, že jsou nepřemožitelní. Byli přesvědčeni, že Číňany ze Lhasy vyženou stejně jako vyhnali v roce 1912 Mandžuy a že stejně jako tehdy završí porážku nepřátel ženy, které je budou kamenovat z domovních střech. Nikoho nenapadlo se zamyslet nad tím, že porážku Číňanů v roce 1912 umožnila pouze revoluce v Číně, čínské jednotky jsou spořádané a dobře vycvičené a že Číňané rozmísťují do strategických palebných postavení minomety a kulomety a celé lhaské údolí je obklíčeno těžkým dělostřelectvem. Jakou naději měli Tibeťané vyzbrojení zastaralými moždíři, malým dělem z 1. světové války a hromadou pušek, holí, kamenů a nožů? Lidová osvobozenecká armáda neponechávala v blížícím se střetnutí s lidmi nic náhodě...

      Jeho Svatost se setkal s vůdci z lidu a naléhal, aby rozvášněný dav uklidnili. V poslední zoufalé snaze dokonce napsal Ngaphöovi (který se teď víc než kdy předtím stavěl na stranu Číňanů) a nabídl, že pokud tím zabrání masakru obyvatelstva, sám se Číňanům vydá.

      Když ráno 17. čekal na Ngaphöovu odpověď, lidé spatřili, jak se ze severu a z východu k městu blíží stovka čínských nákladních aut. "V paláci všichni vycítili," napsal dalajlama, "že nastává konec." Orákulum při konzultaci vykřiklo: "Jdi! Jdi! Dnes v noci." Krátce nato byly na Norbulingku vypáleny dva šrapnely, které vybuchly v zahradě. Kabinet poté rozhodl, že dalajlama musí odejet, a okamžitě se začalo s přípravami na útěk...

      Dalajlama v té době nezamýšlel pokračovat až do Indie, ale chtěl se zastavit poblíž hranice a pokusit se znovu začít s Číňany jednat. Avšak 24. března ho na cestě zastihla otřesná zpráva, že nakonec přece jen došlo ke katastrofě, které se tolik snažil předejít. Lhasa ležela v troskách a tisíce jejích obyvatel bylo povražděno...

      Všichni ve Lhase očekávali, že Číňané budou zuřit, ale nikdo si neuměl představit, že jejich skutečná reakce bude tak divoká a barbarská, ani že by mohla vyústit v podobné krveprolití.

      Útěk se podařilo udržet v tajnosti a dalších osmačtyřicet hodin uplynulo v horečnatém neklidu. Dne 20. března Číňané o dalajlamově odchodu stále nevěděli, ale přesto ve dvě hodiny ráno, když většina Tibeťanů spala, začali z opevněných pozic ostřelovat Norbulingku. Tibeťané byli zaslepeni dýmem a neviděli, kdo na ně útočí, ani odkud střely dopadají. S bombami se předtím ještě nikdy nesetkali. Než se rozednilo, mezi hořícími troskami paláce a okolních chrámů ležely stovky mrtvých a raněných. LOA si své vítězství navíc pojistila tanky a obrněnými vozidly, a vojáci uboze vyzbrojené tibetské obránce odrazili a zahnali k řece, jejíž silný a vířivý proud s sebou mnohé z nich strhl. Vojáci si nebyli jisti, kde dalajlama je, a začali hledat jeho mrtvolu. To, že uprchl, pochopili až druhého dne. Pozemní jednotky a průzkumné letouny okamžitě zahájily pronásledování, ale bylo již pozdě...

      Jakmile dělostřelectvo začalo ostřelovat Potálu, lékařskou fakultu na vršku Čagpori a ohromný klášter Sera, Tibeťané rozpoutali pouliční boje a zpoza narychlo vztyčených barikád z nábytku a vyrvaných dlažebních kamenů házeli do čínských budov podomácku vyrobené zápalné bomby. Tisíce jich pozabíjeli čínští ostřelovači, kteří pálili z chráněných pozic na střechách. Kláštery, školy a mnohé obytné budovy byly rozbity šrapnely a více než deset tisíc lidí, kteří přežili, našlo úkryt v nejposvátnější budově ve Lhase, jedné z nejuctívanějších svatyň Asie, v chrámu Džókhang.

      Dne 22. března krátce po svítání začala LOA zasypávat Džókhang šrapnely a kulomety ostřelovat civilisty utábořené na náměstí před jeho vchodem. Na scéně se objevily tři čínské tanky. Kolem poledního začal poničený chrám hořet a kolem tanků zůstaly hromady mrtvol. Po celém městě leželo deset až patnáct tisíc mrtvých...