Mary Craigová: Krvavé slzy<br> <span class='sub-title'>Čínská okupace Tibetu 1951-1991</span>

Mary Craigová
Krvavé slzy
Čínská okupace Tibetu 1951-1991

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-57-4, brožovaná, 360 str.

doporučená cena: 248 Kč
naše cena
: 174
ušetříte: 74

SLEVA: 30 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | poznámka o autorce | stručné shrnutí tématu | Předmluva J. S. dalajlamy | 5. kapitola | 7. kapitola | 8. kapitola | 13. kapitola | 14 kapitola

5. kapitola

      Kapitola 5
      Malá svíčka v bouři

      Výstavba socialistické společnosti je společným cílem všech národností na území naší země. Pouze socialismus může každé národnosti zaručit vysoký stupeň ekonomického a kulturního rozvoje. Povinností našeho státu je pomáhat všem národnostem naší země, aby se krok za krokem vydaly po stezce ke štěstí.

      Liou Šao-čchi, zpráva o připravované ústavě Čínské lidové republiky, září 1954

      ...Jakmile měla být v roce 1954 v Pekingu vyhlášena nová čínská ústava, dalajlamu pověřili vedením tibetské delegaci... Předseda Mao, "prostý muž, z něhož vyzařovala důstojnost a autorita... se silným magnetismem", dalajlamu zjevně okouzlil. Obdivoval také marxismus, alespoň v jeho původní podobě, jako systém založený na rovnosti a spravedlnosti pro každého a prostý úzkoprsého nacionalismu. V té době ještě věřil, že by společná existence marxismu a buddhismu byla možná:

      "Původně byl hlavním zájmem marxismu prospěch příslušníků pracující třídy... většiny... těch méně privilegovaných. Pokud se marxisté vážně zajímali o sociální spravedlnost, měli pravdu. Jejich ekonomická teorie se převážně zabývala rozdělováním spíše než vyděláváním peněz, kdežto kapitalisté kladli důraz na vydělávání peněz bez přílišného zájmu o to, jak spravedlivě budou rozděleny. V buddhismu, zejména v jeho mahájánové podobě, se cvičíme dávat přednost druhým před sebou samotným. To se podobá základním idejím socialismu."

      S Maem si zjevně byli vzájemně sympatičtí. Mao vlastně připustil, že buddhismus je dobrý, protože Buddha chtěl zlepšit životní podmínky lidu. Pak však dojem ze svého prohlášení zkazil, protože udeřil do stolu a vykřikl: "Ale náboženství je samozřejmě jed... podrývá lid a brání pokroku země."3 (Nová čínská ústava náboženství oficiálně schvalovala, ale všechny náboženské aktivity měly pevně kontrolovat státní instituce.) ...

      Většinu z toho, co v Číně viděl, skutečně obdivoval, ale nebyl naivní loutka, se kterou Číňané počítali. Byl dost jasnozřivý, aby si udržel odstup. Kupříkladu začal chápat, co leží za čínskou touhou ovládnout Tibet, zemi známou jako Si-cang, "pokladnici západu", jejíž nekonečné, neosídlené prostory a nevytěžené nerostné, lesní a živočišné bohatství z ní dělaly cosi podobného Eldoradu. A ačkoli ho zprvu oslnilo, jak efektivně je lidová Čína spravována, neunikla mu lidská cena strnulé a nepružné nadvlády:

      "Lidé za pokrok zaplatili celou svou individualitou. Stávala se z nich homogenní lidská masa. Všude, kam jsem přišel, byli lidé přísně organizováni, vycvičeni a kontrolováni. Nejenže se stejně oblékali, ale stejně mluvili a jednali. Věřím, že všichni i stejně mysleli."

      Pomyšlení, že do podobného stavu by mohl být přiveden i jeho lid, mu nahánělo hrůzu, ačkoli něčemu takovému ve skutečnosti nevěřil, protože "náboženství, humor a individualita jsou pro Tibeťany nejdražší na světě a žádný z nich by tyto přednosti za pouhý materiální rozvoj dobrovolně nevyměnil, ani kdyby se při takové výměně nemusel podrobit cizí rase"...

      Když se k nesmírnému ulehčení svého lidu dalajlama o rok později vrátil v bezpečí domů, tvář jeho země se již změnila. Dvě hlavní tepny z Číny do Lhasy byly dokončeny a město bylo přeplněné vojenskými nákladními auty a vozy, které s sebou přinášely hluk a znečištění.

      Činnost Přípravného výboru pro zřízení Tibetské autonomní oblasti - který signalizoval oficiální rozdělení Tibetu a omezení dalajlamových pravomocí na pouhou "místní vládu" - byla slavnostně zahájena hostinami a přehlídkami v srpnu 1956. Dawa Norbu ze Sakji na to vzpomíná jako na "velkolepý slavnostní den. Byl vztyčen ohromný portrét Mao Ce-tunga a po jeho stranách portréty dalajlamy a pančhenlamy. Všechny zdi byly vyzdobeny barevnými plakáty v tibetštině. Přednášely se dlouhé proslovy a všechny děti a úředníci museli povinně aplaudovat". Výbor se skládal z jednapadesáti členů, z nichž kromě pěti byli všichni Tibeťané. Dalajlama se stal předsedou, pančhenlama -- "Maův pančhen", jak mu Tibeťané říkali -- místopředsedou a Ngaphö Ngawang Džigme generálním tajemníkem. Jak dalajlama naznačil, byla to "poslední naděje na mírový vývoj v zemi". Avšak i ta se brzy zhroutila...