John C. Lilly: Vědec<br> <span class='sub-title'>Metafyzická autobiografie</span>

John C. Lilly
Vědec
Metafyzická autobiografie

1. vyd. 2000, ISBN 80-85905-66-3, vázaná, 264 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 238
ušetříte: 60

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o Lillym napsali | obsah | Timothy Leary: Předmluva k Vědci | Kapitola 9 | Kapitola 10

Kapitola 9

      Řízení mozku a tajné zpravodajské služby

      V roce 1953 přesídlil John z Washingtonu do Národních ústavů zdraví v Bethesdě ve státě Maryland. Vzal si s sebou nový přístroj, který umožňoval zobrazení činnosti mozku na monitoru podobném televizní obrazovce. Podařilo se mu prokázat, že elektrická aktivita na povrchu mozku králíků, koček a opic se pohybuje velice specifickým způsobem po šedé kůře mozkové. V nové laboratoři pracoval na dalším způsobu převedení elektrické aktivity mozku do vnějšího zařízení.

      Na Pensylvánské universitě objevil tvar elektrického signálu, který bylo možné použít ke stimulaci mozku, aniž by přitom došlo k poškození nervových buněk. Prokázal, že tvary signálu používané do té doby v neurofyziologii a neurochirurgii poškozovaly neurony, když mozkem procházel jednosměrný proud. Vyvinul nový tvar elektrického signálu, aby vyrovnal proud nejprve jedním směrem a poté, po krátkém intervalu, druhým. Ionty se tak v neuronech pohybovaly nejprve jedním a vzápětí opačným směrem, přičemž došlo ke stimulaci neuronů a ionty zůstaly v původní pozici. Tento nový tvar elektrického signálu byl nazván vyrovnaným obousměrným párem impulsů. Mikroskopické pozorování mozků stimulovaných takovým párem impulsů ukázalo, že tento druh stimulace nepoškozuje sítě neuronů. V Národních ústavech pokračoval v této práci.

      Do šedé kůry mozkové jednoho makaka bylo zavedeno šest set deset elektrod, aniž by došlo k narušení samotné mozkové hmoty. Možnost stimulovat mozek pomocí těchto elektrod bez anestetik ukázala, že celý opičí mozek je senzorický a motorický. Každá část mozkové kůry opice vyvolávala reakce v některé svalové skupině v periférii odpovídající té které oblasti kůry mozkové.

      Johnova rozsáhlá studia kůry mozkové získala další rozměr stimulací hlubších vrstev mozku. Dřívější techniky stimulace hlubších vrstev zahrnovaly odstranění poměrně velkých částí lebky, vložení elektrod a uzavření otvorů umělou hmotou. Jeho předešlé práce s těmito technikami ukázaly, že mozek byl poškozen přechodným vyhřeznutím těmito otvory. John usoudil, že odstranění lebky při pokusech je škodlivé. Vypracoval novou technikou, jež používala pro zavedení elektrod objímky.

      Použitím této techniky bylo možné zavést elektrody do mozku bez použití anestezie. Při samotném zavedení elektrody cítilo zvíře přibližně stejnou bolest, jakou by vyvolalo píchnutí jehly do kůže na hlavě.

      Krátká podkožní trubička, jejíž délka se rovnala tloušťce lebeční kosti, se rychle zarazila přes kůži na hlavě do lebky. Objímka z nerezavějící oceli poskytovala prostor pro zavedení elektrody do jakékoliv požadované hloubky v mozku mezi kůrou mozkovou a spodní částí lebky.

      Tato metoda umožňovala zavést jakékoliv množství objímek. Vzhledem k malé velikosti objímek se rány na kůži na hlavě rychle zacelily a objímky mohly zůstat zasazené v lebeční kosti několik měsíců nebo let. Výzkumník mohl v kůži na hlavě nahmatat přesnou polohu každé objímky, kdykoliv to bylo nutné.

      Skrze objímku zasazenou v lebeční kosti pak mohl pomocí jehly kdykoliv propíchnout tvrdou plenu mozkomíšní. Po vytažení jehly přiložil malou ostrou elektrodu (na konci dlouhé ocelové trubičky malého průměru) k otvoru po jehle a zavedl ji kůží, lebkou a tvrdou plenou mozkomíšní do libovolné hloubky v samotné hmotě mozkové.

      Opice vystavené tomuto experimentu netrpěly žádnými zdravotními potížemi, nedostaly infekci a operace na nich nezanechala žádné zjistitelné důsledky.

      Vzhledem k tomu, že se v samotném mozku nenacházejí žádná vlákna pro bolest, opice zavedení elektrod do hlubších částí mozku nezaznamenaly. Použitím těchto elektrod a bezpečného tvaru elektrického signálu byly v mozcích několika opic zjištěny systémy, které při stimulaci vyvolávaly bolest, strach, úzkost a vztek. Bylo zjištěno, že tyto systémy se nacházejí převážně podél střední části mozku poblíž oblasti spodiny lebeční.

      Kolem nich se nacházely odpovídající systémy, které u opic vyvolávaly příjemné pocity, sexuální vzrušení a vysoce pozitivní motivace.

      Systémy vyvolávající bolest, strach, úzkost a vztek byly nazvány "negativně motivující" neboli "negativní systémy", jak se jim říkalo zkráceně v laboratoři. Systémy vyvolávající příjemné pocity a pozitivní motivace byly nazvány "pozitivně motivující" neboli "pozitivní systémy".

      Během postupného zavádění elektrody do mozku byla každá vrstva stimulována, což umožnilo zjistit, kde vyvolává pozitivní a kde negativní účinek. Bylo sestrojeno elektrické zařízení, které zapínalo nebo vypínalo elektrický stimulátor. Opice dostala dva rádiové vypínače, kterými mohla stimulaci sama řídit. Když se elektroda nacházela v pozitivní oblasti, opice se rychle naučila stisknout vypínač, který do těchto míst vyslal sled impulsů. Když výzkumník stimuloval negativní oblasti, opice se rychle naučila impulsy přerušit.

      Stimulací pozitivních i negativních systémů bylo opakovaně dosaženo stejných výsledků. Při rozsáhlém mapování, jež zahrnovalo na šest set oblastí v opičím mozku, byly důkladně prozkoumány pozitivní a negativní systémy, uspokojivě nalezeny oblasti jejich výskytu a podrobně popsány vztahy mezi jednotlivými oblastmi v neuroanatomii mozku. Byly zmapovány systémy bolesti a sexuální systémy.

      U opičích samců byly nalezeny systémy pro erekci, ejakulaci a orgasmus. Samec s elektrodou zavedenou do samostatného systému pro orgasmus si stimuloval tuto oblast a dosáhl úplného orgasmu bez erekce či ejakulace. Když měl k dispozici zařízení, kterým mohl tuto oblast stimulovat každé tři minuty čtyřiadvacet hodin denně, navozoval si orgasmus každé tři minuty po dobu šestnácti hodin, pak osm hodin spal a následující den opět pokračoval.

      Pokud bylo zařízení nastaveno tak, aby automaticky stimulovalo negativní systém každé tři minuty čtyřiadvacet hodin denně, opice přerušovala podněty po celých čtyřiadvacet hodin. Pokud podněty pokračovaly příliš dlouho, opice byla ve stále zbědovanějším stavu. Nakonec nedokázala vypínač stisknout a volila smrt. Klinický obraz se změnil, když opice mohla opět stimulovat pozitivní systémy, což syndrom "umírání" zcela odstranilo.

      Filmy natočené během těchto experimentů byly promítány na vědeckých shromážděních. Zaměstnanci obou institucí je shlédli s velkým zájmem a hostujícím vědcům byly předvedeny názorné ukázky.

      Ředitelé obou institucí dostávali o výzkumu stimulace mozku pravidelné měsíční zprávy. Když se informace o těchto technikách rozšířily v těchto institucích, dostaly se i do vládních kruhů.

      Jednoho dne zavolal Johnovi do laboratoře ředitel Národních ústavů zdraví. "Chci vás požádat, Johne, abyste se zúčastnil schůzky se zástupci zpravodajských služeb vlády Spojených států. Budou tam lidé z FBI, CIA, zpravodajské služby vojenského letectva, Úřadu tajné služby vojenského námořnictva, Úřadu pro národní bezpečnost, vojenské kontrarozvědky a ministerstva zahraničí. Chtějí po vás, abyste je seznámil s technikami stimulace motivací v mozku pomocí elektrod."

      John: "To je velmi nebezpečná oblast, Bobe, a mně se do toho vůbec nechce. Za jakých podmínek by se tato schůzka konala?"

      Ředitel: "Ty podmínky musím určit předem já. Vím dobře, jaký je váš vztah k utajování."

      John: "Podle mého názoru se jedná o velice účinný způsob řízení lidské motivace v pozitivním i negativním smyslu. Nechtěl bych, aby něco takového zůstalo v tajnosti."

      Ředitel: "Nehodlám vás nutit k tajné informativní schůzce, přestože jste příslušníkem důstojnického sboru zdravotní služby Spojených států. Dr. Kety mi řekl, že veškerá práce v jeho i vaší vlastní laboratoři má být veřejná, nikoliv tajná. S tím souhlasím."

      John: "Dr. Antoine Rémond používá naše techniky v Paříži a prokázal, že tuto metodu stimulace mozku lze aplikovat na člověka bez pomoci neurochirurga. Používá ji ve své ordinaci bez dohledu neurochirurga. To znamená, že kdokoliv s vhodným zařízením může něco takového provádět na člověku potají, aniž by na něm bylo použití elektrod zřejmé. Mám pocit, že kdyby se taková technika dostala do rukou tajné služby, získali by naprostou kontrolu nad jakýmkoliv člověkem a dokázali by velice rychle měnit jeho přesvědčení. Navíc prakticky beze stop."

      Ředitel: "Je-li tomu tak, navrhuji, abyste tuto instruktáž provedl za zvláštních podmínek, aby nebyla utajená, ale veřejná."

      John: "Během 2. světové války jsem přišel na to, že technické utajování, které tyto služby používají, je jejich vlastním nepřítelem. Měřítka, která používají, jejich >potřeba vědět<, vytvářejí kontrolu nad vědci a kazí jim práci. Vědci pak nemohou mluvit s lidmi, kteří by jim mohli poskytnout pomoc a podněty k tomu, aby mohli dokončit výzkum. Nechci tu instruktáž dělat."

      Ředitel: "To záleží jenom na vás. Mohl byste zabránit zneužití, kdybyste využil náležité publicity a přinutil je, aby souhlasili s tím, že instruktáž bude veřejná. Spojí se s vámi zástupce skupiny, která si instruktáž vyžádala."

      Za několik dní zavolal Johnovi neznámý muž z vlády Spojených států, který řekl: "Váš ředitel mi oznámil, že jste ochoten podat instruktáž o vaší práci, která se týká řízení motivace stimulací mozku elektrodami. Prý máte jisté podmínky. Jaké?"

      John: "Členy zpravodajských služeb jsem ochoten informovat o použití elektrod, technikách zavádění a stimulace určitých oblastí mozku za následujících podmínek: Za prvé, tato instruktáž nebude probíhat potají ani za žádných bezpečnostních opatření. Za druhé, cokoliv na tomto setkání řeknu, bude veřejné, a já nebo kdokoliv jiný to bude moci kdykoliv zopakovat. Za třetí, kdykoliv v budoucnosti budu moci o tomto setkání psát bez ohledu na to, co řeknou ostatní účastníci nebo v jakém kontextu jim výsledky svého výzkumu sdělím. Za čtvrté, všechny filmy a jiné materiály, s kterými tuto skupinu seznámím, jsou veřejně přístupné. Byly nebo budou zveřejněny v literatuře přístupné veřejnosti."

      Nastalo dlouhé ticho. Nakonec muž řekl: "Budu muset vaše podmínky tlumočit skupině, která si instruktáž vyžádala, a člověku pověřenému její organizací. Ozvu se vám asi za deset dní."

      Za deset dní muž zavolal. "Vaše podmínky jsou přijatelné."

      Ve stanoveném čase a na stanoveném místě vstoupil John do místnosti a rozhlédl se kolem dlouhého stolu. Uviděl zhruba třicet lidí, z nichž polovina na sobě měla různé uniformy vlády Spojených států. Muž, který mu telefonoval, ho představil přítomným, ale jemu nepředstavil nikoho.

      John začal hovořit o základech své práce, o pozitivních a negativních motivačních systémech v mozku. Ukázal, že lze opici velice rychle naučit, jak pomocí vypínačů spustit stimulaci svého pozitivního systému nebo ukončit stimulaci negativního systému. Promítl jim filmy zachycující práci s opicemi a ukázal diapozitivy s technickými podrobnostmi. Jeho názorný výklad trval zhruba hodinu.

      Když skončil, nastalo dlouhé ticho.

      Jedinou otázku položil muž v modré uniformě: "Jaké jsou lékařské indikace pro použití mozkových elektrod u lidských pacientů?"

      John: "Jedinými lékařskými indikacemi jsou v současnosti dvě vážná onemocnění: epilepsie, kterou nelze léčit chemickými prostředky, a Parkinsonova choroba."

      Johnovi neunikly možné důsledky této otázky v souvislosti, v jaké byla položena. Tyto techniky mohly posloužit jako nejmocnější způsoby vymývání mozků, jaké kdy člověk vymyslel.

      John se v té době již na Floridě věnoval výzkumu mozku delfínů, který měl zásadní vliv na jeho život.

      Po instruktáži zpravodajských služeb na téma kontroly chování pomocí mozkových elektrod zavolal Johnovi nějaký muž ze společnosti Sandia Corporation v Novém Mexiku.

      "Potřebuji zjistit, jak vkládat objímky do hlavy velkým zvířatům," řekl. "Chtěl bych přijít, až budete příště experimentovat s delfíny, tuto techniku si nafilmovat a naučit se ji provádět."

      John: "Pokud je mi známo, Sandia Corporation se zabývá tajnou činností. Ty techniky vám předvedu, ale filmy, které natočíte, a všechno, co se dozvíte, včetně skutečnosti, že vás tyto techniky naučím já, nesmí podléhat utajení."

      Během Johnova dalšího pobytu na Floridě si muž ze společnosti Sandia pořídil snímky experimentů na delfínech. Souhlasil s tím, že pošle kopii filmu Johnovi, a slíbil, že samotný film nebude předmětem utajení.

      Když John film po několika týdnech neobdržel, zavolal do společnosti Sandia. Zjistil, že film byl klasifikován jako přísně tajný.

      John se vypravil do Washingtonu a promluvil si s přítelem, který pracoval na oddělení pro vědu při ministerstvu obrany. Svěřil se příteli o dohodě, kterou uzavřel s mužem ze společnosti Sandia. Muž z ministerstva obrany zavolal do společnosti Sandia, promluvil si s důstojníkem kontrarozvědky, který klasifikaci prováděl, a požádal ho, aby film odtajnil a poslal mu jej do Washingtonu.

      Během své návštěvy na Floridě muž ze Sandie neřekl, jakým způsobem hodlá využít mozkové elektrody na zvířatech. Prohlásil, že pracuje pod utajením a nemůže Johnovi říci, jaké bude konečné použití techniky mozkových elektrod.

      Když John odešel z Národních institutů zdraví a hledal prostředky pro svůj projekt s delfíny na Panenských ostrovech, Úřad pro výzkum vojenského námořnictva ho požádal, aby předložil výsledky své práce s delfíny na ministerstvu obrany ve Washingtonu. Pronesl přednášku agentům z vojenského námořnictva a dalších úřadů v Pentagonu.

      Když John přednášku ukončil, muž z Úřadu pro výzkum vojenského námořnictva ho požádal, aby zůstal a vyslechl přednášku člověka ze společnosti Sandia o použití mozkových elektrod na zvířatech, převážejících náklady přes horská pohoří. John poznal jméno toho člověka; byl to onen muž, kterého naučil používat mozkové elektrody.

      Když se John usadil mezi posluchači, do místnosti vešel důstojník kontrarozvědky a řekl něco muži z Úřadu pro výzkum vojenského námořnictva, který vzápětí požádal Johna, aby s ním odešel. Venku mu řekl: "Vyskytl se nějaký problém s vaší bezpečnostní složkou. Další přednášky se nesmíte zúčastnit."

      Vystrašený a dopálený John se zeptal: "Pročpak?"

      Muž z Úřadu odpověděl: "To nevím, ale dovnitř se vrátit nesmíte."

      John okamžitě zamířil ke svému příteli na ministerstvo obrany a požádal ho, aby zjistil, co se děje.

      Přítel zavolal několika lidem na ministerstvu a nakonec řekl Johnovi: "Zjistil jsem jenom to, že máš v bezpečnostní složce nějaký škraloup s FBI. Byl bych velice rád, kdybys nezmiňoval mé jméno, až si to budeš na FBI ověřovat."

      John řekl: "Slibuji ti, že tvé jméno nepoužiji."

      John vyšel z budovy a z telefonního automatu zavolal příteli svého otce, který byl v té době asistentem ministra financí. Domluvil si schůzku a hned se za ním vypravil.

      Byl to J. Edgar Hoover, který ho ve své kanceláři na ministerstvu financí odkázal na asistenta jménem Richard Krant. Domluvil Johnovi s panem Krantem schůzku.

      Pan Krant se ho zeptal: "Jak se jmenuje váš přítel z ministerstva obrany, který vám řekl, že máte nesrovnalosti v záznamu u FBI?"

      John: "Nemohu vám říci jeho jméno, dokud mi k tomu nedá svolení. Slíbil jsem mu, že jeho jméno uchovám v tajnosti, dokud nebude tato záležitost na ministerstvu obrany důkladně prošetřena. Někdy v budoucnosti mě zprostí mlčení."

      Krant: "Rozumím. Zůstanu s vámi ve styku. Dejte mi vaše telefonní číslo a adresu v Miami."

      Následující den přišli za Johnem do jeho domu v Miami dva drsně vyhlížející agenti FBI. Posadili se vedle něj a velmi výhrůžným tónem se ho začali ptát na jméno člověka z ministerstva obrany, který řekl, že vinu za tuto bezpečnostní záležitost nese FBI.

      John: "Chcete říci, že FBI záleží mnohem víc na své vlastní pověsti než na občanovi, který je nespravedlivě obviněn z toho, že je nespolehlivý z hlediska bezpečnosti státu?"

      Agenti: "Máme za úkol zjistit jméno toho muže a nepodávat vám žádné další informace."

      John, rozčileně: "Tak zavolejte Krantovi a nechte si ho zjistit."

      Jeden z agentů vytočil číslo a John začal křičet na Kranta do sluchátka: "Slíbil jsem vám, že vám řeknu jméno toho člověka, až mě zprostí slibu, který jsem mu dal. Buďte tak laskav a řekněte těm dvěma, ať jdou pryč."

      Jeden z agentů si promluvil po telefonu s Krantem a vzápětí oba podrážděně odešli z domu. John zavolal svému příteli, asistentu ministra financí, a pověděl mu, co se stalo.

      Za tři týdny Johnovi zatelefonoval asistent ministra obrany, který měl dům na Floridě. Požádal ho, aby ho přišel navštívit v oné bezpečnostní záležitosti.

      Asistent ministra obrany: "Ve vašem případě se jednalo o administrativní chybu. Úředník zanesl omylem záznam usvědčeného zločince se stejným jménem do vaší složky. Co můžeme udělat, abychom vám poskytli zadostiučinění, pokud se jedná o tento omyl?"

      John: "Chci omluvný dopis od ministra obrany. Kopie tohoto dopisu budou uloženy ve všech složkách zpravodajských služeb ve Washingtonu včetně FBI, kontrarozvědky vojenského letectva a vojenského námořnictva, CIA a podobně. Chci, aby bylo zřejmé, že nejsem nespolehlivou osobou z hlediska bezpečnosti státu a nikdy jsem jí nebyl. Chci, aby bylo zřejmé, že se tohoto omylu dopustila kontrarozvědka ministerstva obrany.

      Asistent: "Obávám se, že něco takového nebudeme schopni přiznat. Rádi vám pošleme omluvný dopis z ministerstva obrany, ale vinu přijmout nemůžeme. Souhlasíme s tím, aby se tento dopis rozeslal různým zpravodajským službám."

      Dopis z ministerstva obrany přišel následující týden. Byla to velice diplomatická omluva bez toho, že by ministerstvo přiznalo vlastní vinu. Součástí dopisu byl i seznam zpravodajských služeb, kam byl odeslán.

      Časopis Harper's později zjistil, že muž ze společnosti Sandia, který měl po Johnovi přednášku na konferenci konané pod záštitou Úřadu pro námořní výzkum, byl skutečně mužem, kterého John seznámil s technikami použití mozkových elektrod na delfínech. Na konferenci promítal film s mulou, kterou na cestě po příkrých horských svazích řídil sluneční kompas a mozkové elektrody. Mula šla rovně bez ohledu na okolní terén. Sluneční kompas byl spojen s mozkovými elektrodami, takže mula byla odměněna nebo potrestána odpovídajícími elektrodami v závislosti na tom, zda se držela své trasy nebo se od ní odchýlila. Mulu bylo možné rovněž řídit dálkově pomocí rádia, aby směr trasy změnila podle přání toho, kdo ji vyslal.

      Vzhledem k tomu, že hlavním úkolem společnosti Sandia byl vývoj malých atomových zbraní, jednalo se nepochybně o dopravní systém pro zbraně, který nedokázaly zachytit obvyklé radary a jiná zařízení pro detekci kovových dopravních prostředků a motorů vytvářejících teplo. Takový způsob by byl použitelný během omezených válečných konfliktů v obtížném terénu a jistě by pro něj našli využití i teroristé. Poskytoval rozhodující moment překvapení, dokud nebudou vynalezeny nové způsoby obrany proti takovému druhu útoku.

      Pokud by byly takové prostředky použity na lidech, bylo by možné měnit jejich systém přesvědčení nebo je ovládat na dálku.

      Když si John prošel tyto události, uvědomil si pravdivost Robertova názoru na výzkum, když o tom mluvili během jeho psychoanalýzy. Jakmile začal jeho výzkum přinášet výsledky -- třebaže se dosud zdaleka nepřiblížil svému cíli dosáhnout bezpečného způsobu ovlivňování myslí a mozků pomocí elektronických metod -- okamžitě se těchto poznatků pokusily využít různé společnosti, tajné služby a armáda. Ukázalo se tak, že je zcela nemožné, aby v tehdejší lidské společenské realitě uskutečnil své vlastní "tajné" poslání. Uvědomil si, že kdyby svého cíle dosáhl, zneužili by ho k válce Člověka proti Člověku. Ač nerad, rozhodl se, že přestane tyto metody používat a nebude pokračovat v jejich dalším vývoji. Usoudil, že Člověk není dosud připraven zacházet s takovou mocí. Uvědomil si rovněž politické důsledky svých výzkumných projektů. Přestal používat mozkové elektrody a elektrické způsoby nalezení vztahu mezi myslí a mozkem. Téměř proti své vůli obrátil pozornost jiným směrem. Začal se věnovat komunikaci s delfíny bez použití neurofyziologických prostředků. Pokračoval ve výzkumu vlivu izolace za použití speciální nádrže.