Manhe Han Jong-un: Tvoje mlčení

Manhe Han Jong-un
Tvoje mlčení

2. opravené. vyd. 2003, ISBN 80-85905-18-3, brožovaná, 94 str.

doporučená cena: 108 Kč
naše cena
: 92
ušetříte: 16

SLEVA: 15 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Ivana Gruberová: Milostná poezie Manhe Han Jong-una, buddhistického mnicha | ukázky

ukázky

Tvoje mlčení

Odešla jsi. Odešla jsi, má lásko.
Vědoma si světla zelených hor, úzkou stezkou jsi, chtěj nechtěj, odkráčela k javorovému lesíku.
Dávná přísaha, jak květina ze zlata tvrdá a zářivá, se v ledový prach proměnila a s větérkem jednoho vzdechu odletěla.
Vzpomínka na první ostrý polibek otočila ručičku kompasu mého osudu, ustoupila a zmizela.
Ohluchnul jsem při poslechu Tvého voňavého hlasu, oslepnul jsem při pohledu na Tvůj obličej jak květina.
Že láska je lidská, že když se setkáváme, už předem se můžeme obávat odchodu - to všechno jsem věděl, ale loučení přišlo tak náhle, že překvapené srdce jen puká novým smutkem.
Ale protože vím, že kdybych loučení udělal pramenem marných slzí, sám bych lásku zničil, sebral jsem sílu nepřekonatelného smutku a nalil ji na temeno nové naděje.
Stejně jako se při setkání obáváme loučení, při loučení věříme, že se znovu setkáme.
Ach, odešla jsi, ale já Ti sbohem nedal.
Píseň lásky, která nepřemohla svou melodii, halí Tvoje mlčení.


Loučení je tvorbou krásy

Loučení je tvorbou krásy.
Krása loučení není ani v nehmotném zlatě jitra, ani v hladkém černém hedvábí noci, ani ve věčném životě, jenž neumírá, ani v modré květině nebe, jež nevadne.
Lásko, nebýt loučení, nemohl bych umřít v slzách a znovu se narodit v úsměvu. Ach, loučení.
Krása je tvorbou loučení.


Nemohu vědět

Čí stopa
je lístek pavloně,
který se tiše kolmo dolů snáší
bezvětrnou oblohou?

Čí obličej
je modré nebe,
které náhle vyhlédlo trhlinou mezi černými mraky,
jež rozhání západní vítr po dlouhém období dešťů?

Čí dech
je neznámá vůně,
jež vane od zeleného mechu prastarých stromů bez květů
a zlehka se dotýká tichého nebe nad starobylou pagodou?

Čí píseň
je malý potůček,
který pramení bůhvíkde,
bublá a kroutí se mezi kameny?

Čí báseň
jsou červánky,
které lotosovými patami šlapou po moři bez břehů
a nefritovýma rukama ohmatávají nebe bez konce a zdobí tak zapadající slunce?

Co shořelo na popel, se znovu stane světlem.
Moje srdce bez ustání hoří.
Je to lampa? Nad čí nocí bdí?


Osamělá noc

Ani měsíc na nebi, ani vítr nad zemí.
Lidé jsou tiše, duše má je prázdná.

Je snad vesmír smrt
a lidský život spánek?

Zlatá nit myšlenek na Tebe, jež byla přivázána jedním koncem k mému očnímu víčku a druhým k malé hvězdě, se vznese a mizí.
Dokonce i královna iluzí, jež v jedné ruce držela zlatý meč a druhou trhala rajskou květinu, někam ukryla svůj stín.
Ach, kdo mohl vědět, že zlatá nit myšlenek na Tebe a královna iluzí se vezmou za ruce a v slzách ukončí své životy?

Je snad vesmír smrt
a lidský život slza?
A jestli ano,
je pak smrt láska?


Moje cesta

Na tomto světě je mnoho cest.
V horách kamenité stezky. Na moři brázdy lodí. V nebi dráhy měsíce a hvězd.
Na břehu řek rybáři zanechají své stopy v písku. V polích ženy pošlapou voňavou trávu, když trhají zeleninu.
Zlý utíká po cestě hříchu.
Spravedlivý šlape po ostří nože.
Slunce, které zapadá za hory, šlape po rudé záři.
Čistá rosa jarního rána se klouže po hlavičkách květů.
Ale já mám na tomto světě na vybranou pouze cesty dvě.
První mne vede do Tvého objetí.
A pokud ne, po té druhé dojdu do objetí smrti.
Jestliže bych totiž nemohla spočinout ve Tvém objetí, všechny ostatní cesty než cesta smrti by byly pro mne strmější a bolestnější.
Ach, kdo přede mnou otevřel tyto cesty?
Ach, kdo jiný než Ty to mohl být?
Ale pokud jsi to byl Ty, proč jsi otevřel i tu druhou cestu, cestu smrti?


Loďka a poutník

Já jsem loďka.
Ty jsi poutník.

Šlapeš po mně nohama od hlíny.
Obejmu Tě a převezu přes řeku.
Když Tě obejmu,
převezu Tě přes vody hluboké i mělké,
převezu Tě přes prudké peřeje.

Kdybys nepřišel, budu Tě čekat vystavená větru, smáčená deštěm a sněhem až do rozednění.
A Ty, jak se dostaneš přes vodu, bez ohlédnutí pokračuješ v cestě.
Ale já vím, že přijdeš.
Čekám Tě a den ze dne stárnu.

Já jsem loďka.
Ty jsi poutník.


Sen

Jednou v noci se mi zdál sen, i když jsem nespal.
"Řekni mi, božstvo, kde je má milá? Chci za ní. Dej mi cestu."
"Cesta, po které za ní chceš jít, je cesta, po níž chce ona přijít za tebou. Kdybych ji dal tobě, nemohla by přijít."
"Stačí, když za ní půjdu já."
"Kdybych ti dal cestu, po níž chce ona přijít za tebou, vydala by se jinudy. Nesetkali byste se."
"Tak dej cestu jí."
"To by bylo stejné jako dát ji tobě. Každý člověk má svou vlastní cestu."
"Co mám tedy dělat, abych se s ní setkal?"
"Sám sebe dej cestě tam, kam chceš. Neleň a jdi."
"Rád bych. Ale jak se dostanu přes vysoké hory, přes hluboké řeky?"
A božstvo pravilo: "Když tedy nejsi schopen obětovat sám sebe, dám ti ji. Jen se k ní přitiskni." A dalo mi ji do náruče.

Pevně jsem ji objal. Až mě srdce zabolelo.
Mé paže však svíraly jen prázdnotu. A ta mne obklopila.


Pohlcen hlubinami smutku

Smrt, která je čistá jako modř nebe, očišťuje všechny věci.
Tichá noc, svit nicoty, zavládla na zemi.
Ach, lásko moje, v osamění ležící stočená do klubíčka v mdlém světle svíčky...
Vyslal jsem loď naloženou květinami na moře slz.
Loď plná květin, kterou jsi cestovala, se bez hlesu potopila.
Pohlcen hlubinami smutku jsem se stal "prázdnotou svého já."

Krásko, která se potácíš divočinou mládí opilá hustou mlhou vonící po květinách, šílený otroku lásky, který si myslíš, že smrt je lehčí než peří divokých husí, a piješ plameny, jež Ti hoří v srdci, jako led,
Ty, jenž ses zklamal v lásce, nemocný láskou, který sám své lásce radíš sebevraždu - uspokojení lásky najdeš v mé náruči.
Cožpak nevíš, že má náruč je jen jiným převtělením Tvé lásky?


Existence lásky

Když nazveme lásku slovem "láska", už to není láska.
Kde jsou hlásky nebo písmena, která by ji pojmenovala?
Mohou o ni zavadit rty barvy růže jakoby trpící pod tíhou úsměvu?
Mohou ji zrcadlit oči podzimních vln, které odrážejí temnou stranu smutku skrytou za slzami?
Za mrakem bez stínu, za útesem bez ozvěny, za mořem, kam srdce nemůže, tam existuje? Existuje.
Ta země nemá hranice. Tam život je mimo čas.
Nevědí o ní ani Tvoje oči, ani Tvoje srdce.
Tajemství lásky znají pouze jehla, která vyšívala Tvůj kapesníček, kvetoucí strom, který jsi zasadila, Tvůj spánek a básníkova představa - nikdo jiný.


"?"

Překvapen zvukem Tvých svěžích kroků, probral jsem se z dřímoty, otevřel okno a mžourajícíma očima se podíval ven.
Liják hnaný východním větrem překročil horský výběžek a listy banánovníku na dvorku se houpají v ozvěně, kterou tu zanechal déšť.
V okamžiku, kdy se cit a rozum střetnou, zjeví se ďábel v podobě člověka a anděl v podobě bestie a zmizí.

Při Tvém rozechvělém zpěvu usnulo opičí mládě, avšak zvukem opadávajících květů se ze svého politováníhodného snu probudilo.
Perla osamělého světla střežícího ztichlou noc potichu padá dolů svou vlastní vahou.
Nebohé duše hořící v šílených plamenech zkoušejí nalézt nový svět na severním pólu zoufalství.

Květino v poušti, úplňku za bezměsíčné noci, obličeji mé lásky!
Moje rty, ne sice jako růže v rozpuku, ale zato neposkvrněné jako bělostný nefrit, se dosud nedotkly těch rtů utápějících se v úsměvu.
V okně zatíženém nehybným světlem měsíce se míhá nahoru a dolů stín kočky hladící si svou srst.

Ach, je to Buddha? Ďábel? Je lidský život zrnko prachu? Sen? Zlato?
Malý ptáčku, malý ptáčku, který spíš na slabé větvi chvějící se ve větru!


Kázání mistra

Naslouchal jsem kázání mistra.
"Netrpte již více v řetězech lásky. Odpoutejte se. Vaše srdce se zaraduje!" zvolal.

Mistr je pěkný pošetilec. Být spoután láskou je bolestivé, to ano, ale on neví, že kdybychom se odpoutali, cítili bychom bolest daleko větší, než je smrt.
Pouta lásky znamenají volnost v připoutání.
A tak velkého vysvobození dosáhneme v okovech.
Má milá, zdálo se mi, že pouto Tvé lásky je poněkud slabé, a tak jsem zdvojil pouto své lásky k Tobě.


Je-li to sen

Jsou-li pouta lásky pouhý sen,
pak také vysvobození
není víc než sen.
Jsou-li úsměv, slzy pouhý sen,
pak také nedbání světa
není víc než sen.
A je-li zákon vesmíru pouhý sen,
pak ve snu lásky dosáhneme
věčnosti.


Naopak

Tvým hlasem je mlčení?
Ó, jak jasně slyším Tvůj nápěv, když nezpíváš!
Mlčení je Tvým hlasem.

Tvým obličejem je tma?
Ó, jak zřetelně ho vidím, když zavřu oči!
Tma je Tvým obličejem.

Tvým stínem je světlo?
Ó, jak svítí do temného okna, když měsíc už nevidím!
Světlo je Tvým stínem.


Rozjímání

Malá loďka rozjímání byla stržena vlnami bezbřehého měsíčního světla; plula daleko do daleké země hvězd a pak ještě dál, až dosáhla země neznámého jména.
V té zemi se úsměv dítěte, jarní ráno a hukot moře proměnily v člověka.
V té zemi nemají potuchy o vzácném razítku královského úřadu, šlapou po zlatě a ani mládí krasavic neumějí milovat.
V té zemi mají rádi smích a modré nebe.

Vystoupil jsem z loďky rozjímání u paláce; tamní lidé mne popadli za ruce a přemlouvali mne, abych u nich zůstal.
Ale já jsem se vrátil zpět, abych stvořil ráj ve Tvém srdci; co kdybys přišla...
Vlny měsíčního světla, hlavy ozdobené bílými korálky, tančí do rytmu mladých travin, které se vlní pod nimi.