Lin Wen-yüeh: Devět zastavení s čínskou básní

Lin Wen-yüeh
Devět zastavení s čínskou básní

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-68-X, brožovaná, 161 str.

doporučená cena: 139 Kč
naše cena
: 111
ušetříte: 28

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorce | o knize | Období Šesti dynastií - doba a literatura | Zastavení první (Sie Ling-jün)

Zastavení první (Sie Ling-jün)

      Jedním z nejskvělejších plodů literatury Šesti dynastií je přírodní lyrika, šan-šuej š'. Čínské označení doslova znamená "básně ve formě š' o horách a řekách". Básnická forma š' má v čínské literatuře mimořádné postavení, neboť se odvolává k tradici založené starověkou antologií Š'-ťing, jež byla od Chanů součástí konfuciánského kánonu.

      Podle klasické definice, kterou na počátku 6. století podal Liou Sie (?-520), za jižní dynastie Sung přírodní lyrika nahradila do té doby převážně filozoficky orientovanou poezii neotaoistů: Sung čchu wen-jung, tchi jou jin-ke, Čuang - Lao kao tchuej, er šan-šuej fang c' "Na počátku Sungů došlo k proměně stylu v literatuře, filozofové] Čuang-c'] a Lao-c'] ustoupili, a teprve tehdy v básnictví] nastal rozkvět krajiny." Za tvůrce nového žánru se považuje právě Sie Ling-jün.

      Sie Ling-jün (385-433) pocházel z jednoho z nejvýznamnějších aristokratických rodů období Šesti dynastií. Rod Sie byl odjakživa líhní velkých osobností a talentů. Sie Ling-jünův prastrýc Sie An (320-385) byl významným státníkem dynastie Západních Ťin, ale také excentrickým učencem, mistrem taoistických debat (čching-tchan), znalcem umění a ctitelem vytříbených zábav. Sie An a jeho synovec Sie Süan (343-388), děd Sie Ling-jünův, sehráli klíčovou úlohu v bitvě u řeky Fej (383) tradičně považované za rozhodující událost, jež uchránila jih před vpádem vojsk kočovníků ze severu. Sie Süan byl vrchním velitelem vojsk, která tehdy rozdrtila armádu severních agresorů. Odměnou za jeho zásluhy mu byl udělen titul vévody z Kchang-le (Kchang-le kung), který později zdědil Sie Ling-jün. Sie Ling-jünova matka byla neteří slavného kaligrafa Wang Sien-č'a (344-388), nejmladšího syna snad ještě slavnějšího Wang Si-č'a. Mezi Sie Ling-jünovými skvělými předky byl jedinou výjimkou jeho otec Sie Chuan, o němž se traduje, že byl mdlého rozumu a zemřel mlád, aniž by vykonal cokoliv pozoruhodného, kromě toho, že zplodil jednoho z největších básníků Číny.

      Po smrti otce byl Sie Ling-jün dán na vychování k Tu Ming-š'ovi, taoistickému mistru školy Cesty nebeského učitele (Tchien-š'-tao), pod jehož vedením se vzdělával až do svých 15 let. Jako mladík přijel do hlavního města, ubytoval se v přepychové čtvrti Wu-i-siang a okamžitě se stal ozdobou literárního salónu Sie Anova vnuka a svého strýce Sie Chuna. Sie Ling-jün si potrpěl na nádheru, elegantní oblečení a vybrané zábavy. Od mládí oslňoval vzděláním a literárním talentem, zároveň si však arogantním vystupováním získával četné nepřátele. Sotva dosáhl dospělosti, nastoupil dráhu dvořana a úředníka (kuan). Prostřednictvím konexí strýce Sie Chuna se dostal do úzkých styků se skupinou kolem Liou Iho, guvernéra a vojenského velitele provincie Jü-čou a jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Liou I se netajil ambicemi vzít do svých rukou moc ve státě. Nicméně Liou Iho klika byla záhy zatlačena frakcí jiného člena rodu Liou, Liou Jüho, zkušeného válečníka, který se v minulosti zasloužil o záchranu dynastie Ťin před zničením a těšil se plné důvěře panovníka. Koncem roku 412 Liou Jü obvinil Liou Iho z pokusu o vzpouru proti dynastii a se souhlasem císaře proti němu vytáhl s vojskem. Liou I byl zabit na útěku, jeho nejbližší spojenci byli popraveni nebo spáchali sebevraždu. Zemřel i Sie Ling-jünův strýc a příznivec Sie Chun. Sie Ling-jün upadl do zajetí a jen zázrakem vyvázl živý. Proti všemu očekávání ho Liou Jü nedal popravit, naopak přijal jej s poctami a doporučil jej ke dvoru.

      Liou Jü se tvářil jako věrný poddaný ťinského císaře, ve skutečnosti se jej však chystal svrhnout. Na jaře roku 420 se cítil dostatečně silný na to, aby otevřeně vystoupil proti dynastii Ťin. Ve spolupráci s dvořany, které měl na své straně, přiměl posledního císaře dynastie Ťin k abdikaci a vyhlásil novou dynastii Sung, jejímž se stal prvním císařem s titulem Wu-ti. Jak bylo zvykem při nástupu nové dynastie, císař povýšil a obdaroval tituly a lény své nejbližší spojence, kteří mu pomohli na trůn. Sie Ling-jün mezi ně pochopitelně nepatřil, naopak, jeho vévodský titul zděděný po dědovi byl o stupeň snížen (a odpovídajícím způsobem byla snížena i renta, na kterou měl nárok). Přestože i nadále zůstával u dvora a mj. se stal vychovatelem korunního prince, nebyl se svým postavením spokojen.

      Sie Ling-jün nikdy nebyl v úředních povinnostech příliš horlivý a nijak se nesnažil svůj nezájem zastírat. Vědomí vlastní výjimečnosti, neochota podřizovat se jakékoliv autoritě a impulzivní povaha byly často příčinou různých konfliktů. Ze strohých historických záznamů například víme, že v pětatřiceti letech v návalu vzteku zabil jednoho ze svých leníků, o kterém se dozvěděl, že svedl jeho oblíbenou konkubínu. Takové jednání bylo pro císařského úředníka nepřijatelné.

      Krátce po založení nové dynastie se Sie Ling-jün spřátelil s druhým synem císaře Wu-tiho, patnáctiletým I-čenem, princem z Lu-lingu (407-424). Princ I-čen dával otevřeně najevo, že se hodlá po smrti otce stát císařem. Když však v červnu 422 císař Wu-ti skutečně zemřel, k moci se dostala dvorská klika kolem Sü Sien-č'a (364-426), která na trůn dosadila jako "Mladého císaře" (Šao-ti) jiného prince. Sie Ling-jün a ostatní přátelé prince I-čena byli pověřeni nepříliš významnými úředními povinnostmi mimo hlavní město a princ sám vykázán na své panství, kde byl o dva roky později zákeřně zavražděn.

      Za těchto okolností odešel Sie Ling-jün na podzim roku 422 nedobrovolně do Jung-ťia v jihovýchodním pohraničí tehdejší Číny (dnešní Wen-čou, prov. Če-ťiang), kde se stal prefektem. Tato služba znamenala pro dvořana a potomka jednoho z nejvlivnějších aristokratických rodů degradaci a fakticky se rovnala vyhnanství. Sie Ling-jün reagoval tím, že své úřední povinnosti okázale zanedbával. Místo, aby trávil čas v úřadě, chodil na vycházky do přírody, a zejména se vydával do okolních hor, jejichž nádhera ho inspirovala k vytvoření řady působivých básnických skladeb. Po dvou letech pobytu v Jung-ťia Sie Ling-jün rezignoval na funkci prefekta a pod záminkou, že je nemocen, se na podzim r. 424 odebral na rodovou usedlost v okrese Š'-ning v malebné horské oblasti Kuej-ťi (okolí dnešního Šao-singu). Zde se věnoval svým zálibám - vycházkám do přírody, taoistickým praktikám směřujícím k prodloužení života, studiu buddhismu a poezii. Společnost mu dělalo několik přátel, vesměs taoistických poustevníků a buddhistických mnichů.

      Zatímco Sie Ling-jün žil v ústraní, císař Šao-ti byl dvořany po roce vlády zbaven moci a na trůn usedl jeho bratr s titulem Wen-ti. K velkému překvapení svých stoupenců se císař Wen-ti vzepřel vůli Sü Sien-č'ovy dvorské kliky, která jej dosadila na trůn. V zájmu posílení vlastních pozic veřejně odsoudil vraždu svého staršího bratra I-čena, prince z Lu-lingu. Při té příležitosti povolal zpět ke dvoru princovy někdejší přátele, včetně Sie Ling-jüna.

      Tak se roku 426 Sie Ling-jün ve věku čtyřiceti dvou let nakrátko vrátil do hlavního města. U dvora byl obdivován a ctěn jako básník a kaligraf, který nemá mezi současníky rovného. Z vůle císaře pracoval ve dvorském sekretariátu, pořádal archivní materiály a sepisoval oficiální kroniku dynastie Ťin (Ťin-šu) a pořídil katalog císařské knihovny. Z pohledu vnuka Sie Ana, muže, který kdysi určoval politiku říše, bylo však jeho postavení nevýznamné a Sie Ling-jün cítil, že jeho přítomnost u dvora dodává lesku císaři, aniž by jemu dávala moc rozhodovat o důležitých věcech. Roku 428 se tedy znovu vrátil na rodovou usedlost, kde se rozhodl zůstat natrvalo a žít v ústraní (jin-ťü) po způsobu vznešených "poustevníků" (jin-š').

      Okolí usedlosti nechal proměnit v nádherný přírodní park s umělými kopci a jezery. Také se vydával na výpravy do hor. Sie Ling-jünův oficiální životopis v Kronice dynastie Sung podává toto svědectví: "Zásluhou předků byl Ling-jün neobyčejně bohatý. Měl zástupy otroků, sloužících a stovky družiníků, jež mu byli osobně zavázáni. S jejich pomocí prokopával hory a hloubil jezera, a v této své činnosti nepolevoval. Vyhledával strmé horské útesy, vždy vystupoval na nepřístupné vrcholy a mezi tisíci různými prudkými srázy nebylo žádného, který by neslezl a neprochodil."

      V Kuej-ťi se Sie Ling-jün vydával na četné výpravy do hor. Cesty do hor byly dlouhé a namáhavé, někdy trvaly i několik dní. Z historických pramenů se dovídáme, že Sie Ling-jün si pro horské vycházky dokonce vymyslel speciální výbavu: deštník s prohnutou rukojetí (čchü ping li), který sluhům usnadňoval držet pánovi během vycházky deštník nad hlavou a následovat ho i na úzkých horských stezkách. Neméně proslulým vynálezem Sie Ling-jünovým byly speciální boty určené pro výlety do hor (tzv. "boty vévody Sie", Sie kung lü), opatřené snímatelnými zuby, které se nasazovaly buď vzadu pro cestu do kopce a nebo vpředu pro cestu z kopce. Ke všeobecnému pohoršení se oddával i divokým pitkám s kumpány nevalné pověsti.

      Sie Ling-jün byl arogantní a snadno se dostával do konfliktů se sousedy. Fatální důsledky měl jeho pokus vysušit jezero, které spadalo pod veřejnou správu, v místech, kde chtěl rozšířit svůj park. Místní prefekt Meng I, kterého před lety Sie Ling-jün zesměšnil ve sporu o dogmata buddhistické víry, využil svých pravomocí k pomstě. Roku 430 oznámil u dvora Sie Ling-jünův záměr přivlastnit si obecní majetek a zároveň upozornil na nebezpečí lidových bouří namířených proti tomuto záměru, které by mohly destabilizovat moc dynastie v oblasti Kuej-ťi. Sie Ling-jün obvinění odmítl a znovu Meng Iho veřejně zesměšnil. Výsledkem byl malý ozbrojený konflikt mezi Meng Im a Sie Ling-jünem, který prefekt interpretoval jako pokus o vzpouru proti dynastii. Sie Ling-jün okamžitě osobně přijel do hlavního města, kde císaři předložil patetickou obhajobu a v nejhlubší pokoře dal najevo poslušnost dynastii. Zachránil si tak život, nikdy se však už nesměl vrátit do Š'-ningu. Nějaký čas zůstal u dvora, kde se mj. ve spolupráci s buddhistickými mistry podílel na závěrečné revizi překladu Nirvánové sútry.

      Zanedlouho jej císař poslal v podřadné hodnosti do Lin-čchuanu (na území dnešní provincie Ťiang-si); toto poslání bylo evidentně projevem nepřízně a svého druhu vyhnanstvím. V Lin-čchuanu se Sie Ling-jün opět více věnoval vycházkám než úřednické službě a záhy se dostal do konfliktu s ostatními úředníky. Když mu hrozilo vězení, ztratil poslední zábrany a dal volný průchod své nenávisti vůči sungskému dvoru. Vyhlásil věrnost dynastii Ťin svržené před 11 lety a postavil se do čela hloučku ozbrojených povstalců. Jeho zoufalý pokus o vzpouru byl od samého počátku odsouzen k nezdaru. Sie Ling-jün byl krátce na to zajat, z milosti císaře však nebyl popraven, ale jen poslán do vyhnanství, tentokrát bez formálních hodností. Místem, kde mu byl přikázán pobyt, se stal Nan-chaj (dnešní Kanton) v nejjižnějším pohraničí tehdejší Číny, kam dorazil nejspíš na počátku roku 433.

      Jeho nepřátelé u dvora však stále nebyli spokojeni. Krátce po příjezdu do Nan-chaje byl Sie Ling-jün na základě vykonstruovaných důkazů znovu obviněn z pokusu o ozbrojenou vzpouru a nakonec byl na příkaz císaře veřejně sťat na tržišti. Traduje se, že cestou na popraviště si uřízl svůj nezvykle dlouhý plnovous a daroval jej místnímu klášteru Džétavana s přáním, aby jím byla vyzdobena socha světce Vimalakírtiho. Po smrti byly Sie Ling-jünovy ostatky převezeny na rodovou usedlost v Š'-ningu.

      ...

      Ze Sie Ling-jünova raného básnického díla se nezachovalo téměř nic. Svědectví o jeho výjimečném básnickém talentu podávají až básně, které složil během svého prvního vyhnanství v Jung-ťia. Krátce po příjezdu do Jung-ťia na podzim roku 422 zachytil Sie Ling-jün v básni Navečer vycházím ze západní lučištnické síně dojmy z podvečerní vycházky za město.

Pu čchu si čcheng men,
jao wang čcheng si cchen.

Pěšky vycházím ze západní městské brány,
do dálky se dívám na kopce na západ od hradeb.

Lien čang, tie jen e,
čching cchuej, jao šen čchen.

Na sebe navazují zástěny, vrství se vrcholky a svahy,
zelenkavé a zelené, potemňují, ukrývají se a ponořují.

Siao šuang feng jie tan,
si sün lan čchi jin.

Při jinovatce za svítání jsou listy javorů určitě rumělkovější,
za podvečerního světla vodní opar a páry vytvářejí hlubší stín.

Ťie wang, čchi pu čchien,
kan laj, nien i šen.

Roční doba odchází, stesk je ne-mělký,
city přicházejí, vzpomínky/touhy jsou již hluboké.

Ťi cch' lien ťiou lü,
mi niao chuaj ku lin.

Spoutaná slípka touží po někdejším druhu,
zbloudilý pták vzpomíná na starý les.

Chan čching, šang lao aj,
žu-che li šang sin.

I ptáci chovají cit, a ještě se trápí láskou,
jak jen lze odloučit se od svého potěšení?!

Fu ťing, chua c' pin,
lan taj, chuan cchu ťin.

Hladím zrcadlo, prokvetly černé skráně,
přitahuji si pás, je volný na kdysi] těsné haleně.

"An pchaj" tchu kchung jen,
jou tu, laj ming čchin.

"V klidu podle pořadí" jsou pouze prázdná slova,
v hluboké osamělosti svěřuji se znějící citeře.