Jak si počínala rodina, které zemřel syn. Džátaka 354

 Jak si počínala rodina, které zemřel syn

(Džátaky, Příběh 354 v překladu Dušana Zbavitele)

 

Kdysi v minulosti, když byl králem ve Váránasí Brahmadatta, narodil se Bódhisatta v bráhmanské rodině bydlící ve vesnici za váránasijskou branou, založil si rodinu a živil ji rolnickou prací. Měl dvě děti, syna a dceru. Když syn dospěl, přivedl mu nevěstu ze stejné rodiny. Tak jich bylo i se služkou šest: Bódhisatta, jeho manželka, syn, dcera, snacha a služka. A všichni žili ve vzájemné shodě, přátelství a lásce. 

 

Bódhisatta pak takto nabádal ostatních pět: „Dávejte dary úměrné tomu, co jste získali, dodržujte správné zásady, postěte se, pamatujte na smrt a meditujte o smrti, neboť smrt je všem tvorů jistá a život nejistý; všechny jevy jsou nestálé a pomíjivé. Buďte ve dne v noci bdělí!“ A oni s ním souhlasili a bděle meditovali o smrti.

 

Potom šel jednoho dne Bódhisatta se synem na pole orat.  Syn sebral plevel a zapálil jej. Nablízku žil v mraveništi prudce jedovatý had. Dým mu vnikl do očí. Had rozzuřeně vylezl ven, pomyslil si, že to zavinil syn, a všemi čtyřmi zuby ho uštkl. Když Bódhisatta viděl, že syn padl na zem, nechal voly stát, přišel k němu, poznal, že je mrtev, zvedl jeho mrtvolu, položil ji pod strom a přikryl, ale neplakal ani nenaříkal. Meditoval o nestálosti: „Co je podrobeno zákonům zkázy, zaniká, co je podrobeno zákonům smrti, umírá. Všechny jevy jsou nestálé a smrtelné.“

 

Tu uviděl jednoho souseda, kráčejícího v blízkosti pole, a zavolal na něho: „Jdeš domů, bratře?“ „Ano,“ odvětil soused. „Zajdi tedy k nám a pověz hospodyni, ať dnes neposílá jídlo pro dva jako obyčejně, ale jen pro jednoho; jindy je sem nosívá služka, ale dnes ať sem přijdou všichni čtyři v čistých šatech a s voňavkami a květy v rukou.“ Soused mu to slíbil a vyřídil to bráhmance. „Kdo mi to, bratře, vzkazuje?“ zeptala se. „Tvůj bráhman, urozená paní.“ I pochopila, že její syn je mrtev, ale ani se nezachvěla. S vyrovnanou myslí si oblékla čistý šat, s voňavkami a květy v rukou vzala jídlo a spolu s ostatními se odebrala na pole. Nikdo z nich nezaplakal ani nezanaříkal.

 

Bódhisatta usedl do stínu vedle ležícího syna a najedl se. Po skončení jídla nasbírali všichni dříví, položili mrtvolu na pohřební hranici, uctili ji voňavkami a květy a zapálili. Nikdo z nich neuronil ani jedinou slzu. Jejich věrnost správným zásadám byla tak veliká, že rozehřála i trůn krále bohů Indry. „Kdo mě to touží svrhnout z mého místa?“ pomyslil si Indra, rozhlédl se po světě, pochopil, že jeho trůn se rozehřál silou jejich ctností, a s uspokojenou myslí si řekl: „Musím za nimi zajít, vydat lví řev a po tomto lvím řevu naplnit jejich příbytek sedmerými drahokamy.“

 

Rychle tam šel, stanul vedle pohřební hranice a zeptal se jich: „Co děláte?“ „Spalujeme mrtvého člověka, pane.“ „Vy nespalujete člověka. Myslím, že jste zabili gazelu a teď si ji pečete.“ „Není tomu tak, pane, opravdu spalujeme člověka.“ „Pak to tedy musel být váš nepřítel.“ Ale Bódhisatta prohlásil: „Nebyl to žádný nepřítel, pane, byl to můj syn.“ „Pak to tedy musel být nemilovaný syn.“ „Velmi jsem ho miloval, pane.“ „A jak to přijde, že pro něj nepláčeš?“ Nato přednesl Bódhisatta první sloky, aby mu vyložil, proč nepláče:

 

„Jako had, jenž svlékl kůži, která byla obnošená,

opouští i mrtvý tělo, jež už není k užívání.

Kdo v posledním ohni hoří, neslyší už nářek blízkých,

proto nad ním nenaříkám — odešel jen svojí cestou.“

 

Když Indra vyslechl Bódhisattova slova, zeptal se bráhmanky: „Matičko, čím ti byl ten zemřelý?“ „Byl to můj syn, pane, který pobyl deset měsíců v mém lůně, pil z mých prsou, učil se ode mne používat svých rukou a nohou a tak vyrostl.“ „Matičko, otec má povahu muže, a proto nepláče, ale mateřské srdce je měkké — jak to, že ty nepláčeš?“ I vyložila mu ten důvod dvojicí slok:

 

„Přišel sem k nám bez pozvání, odešel bez dovolení,

tak jak přišel, zas odešel — pro co naříkat bych měla?

Kdo v posledním ohni hoří, neslyší už nářek blízkých,

proto nad ním nenaříkám — odešel jen svojí cestou.“

 

Když Indra vyslechl slova bráhmanky, zeptal se sestry: „A čím byl ten nebožtík tobě, dcero?“ „Byl to můj bratr, pane.“ „Dcero, sestry chovají své bratry v lásce, proč tedy nepláčeš?“ I ona mu pak vysvětlila ten důvod ve dvou slokách:

 

„Čeho bych tím docílila, i kdybych tím pláčem zhubla?

Jenom bych tím zvětšila žal příbuzných a dobrých přátel.

Kdo v posledním ohni hoří, neslyší už nářek blízkých,

proto nad ním nenaříkám — odešel jen svojí cestou.“

 

Když Indra vyslechl sestřina slova, obrátil se na jeho manželku: „Dcero, čím ti byl ten zesnulý?“ „Byl to můj manžel, pane.“ „Smrtí manžela se žena stane bezbrannou vdovou —proč tedy pro něho nepláčeš?“ Také ona pronesla dvě sloky o příčině toho, že nenaříká:

 

„Jako dítě, bědující pro měsíc, jenž mizí z nebe,

počíná si každý člověk, který pláče pro mrtvého. 

Kdo v posledním ohni hoří, neslyší už nářek blízkých,

proto nad ním nenaříkám — odešel jen svojí cestou.“

 

Když Indra vyslechl slova manželky, zeptal se služky: „A čím byl, dcero, ten zemřelý tobě?“ „Byl to můj pán.“ „Jistě tě bil, trápil a zlobil, a proto pro něj nepláčeš.“ „Tak nemluv, pane, to o něm neplatí. Můj pán byl plný porozumění, přátelství a soucitu, vyrůstal jako můj vlastní syn odkojený mým mlékem.“ „Proč tedy pro něj neběduješ?“ I ona mu to pak vysvětlila dvěma slokami:

 

„Stejně jako rozbitý džbán nelze znovu slepit, pane,

nemá smysl oplakávat toho, koho smrt si vzala.

Kdo v posledním ohni hoří, neslyší už nářek blízkých,

proto nad ním nenaříkám — odešel jen svojí cestou.“

 

Když Indra vyslechl moudrá slova všech, s potěšením jim řekl: „Vy všichni věnujete velkou pozornost úvahám o smrti.  Od nynějška se už nebudete muset živit prací svých rukou. Jsem Indra, král bohů, a naplním váš dům nespočetným množstvím sedmera drahokamů. Vy pak dávejte dary, dodržujte správné zásady, postěte se a buďte bdělí!“ Takto je napomenul, způsobil, že měli doma nezměrně drahokamů, a odešel.

 

 Publikováno v knize Džátaky. Příběhy z minulých životů Buddhy.