Jak žil Ráma, než usedl na trůn. Džátaka 461

 

Jak žil Ráma, než usedl na trůn
Příběh 461
 
Kdysi v minulosti vládl ve Váránasí spravedlivě velký král jménem Dasaratha, vystříhaje se nepravostí. Nejstarší z jeho šestnácti tisíc manželek mu porodila dva syny a jednu dceru; staršímu synovi dali jméno Rámapandita a mladšímu Lakkhanakumára, dcera se jmenovala Sítádéví. Později první královna zemřela. Král dlouho truchlil nad její smrtí, ale když mu ministři připomněli jeho povinnosti, vykonal za ni zádušní obřady a ustanovil za první královnu jinou manželku. Byla králi milá a jím milována. Také ona později počala, a když se naplnil čas jejího těhotenství, porodila syna; dali mu jméno Bharatakumára. Z radosti nad synem jí král řekl: „Má drahá, vyslov nějaké přání a já ti je splním.“ Ona jeho slib přijala, ale přání si schovala na pozdější dobu, a když bylo jejímu synovi sedm let, šla za králem a řekla mu: „Pane, slíbil jsi mi za syna splnit přání — splň mi je tedy nyní!“ „Vyslov je, má drahá!“ „Pane, dej vládu mému synovi!“ Král luskl prsty a obořil se na ni: „Zmiz, ty ničemnice! Moji dva synové září jako plamen ohně, a ty na mně chceš, abych je zabil a učinil vladařem tvého syna?“ Královna se polekala a utekla do své ložnice, ale v následujících dnech požadovala od krále znovu a znovu totéž.
 
Král jí její přání nesplnil, ale pomyslil si: „Ženy jsou nevděčné a proradné a ta ženská by mohla s pomocí podvrženého dopisu nebo falešného úplatku dát mé syny zabít.“ Proto si zavolal syny a v tomto smyslu s nimi promluvil, řka: „Synáčkové, mohlo by být pro vás nebezpečné pobývat tady. Odejděte buď do vazalského království nebo do lesů, a až bude mé tělo spáleno na pohřební hranici, vraťte se a ujměte se své dědičné vlády!“ Nato si povolal věštce, a když se dozvěděl, že bude žít ještě dvanáct let, pravil synům: „Synáčkové, přijďte po uplynutí dvanácti roků a usedněte pod královský slunečník!“ Oni mu to slíbili, poklonili se otci a s pláčem vyšli z paláce. Sítádéví prohlásila, že půjde rovněž s bratry, rozloučila se s otcem a plačíc opustila palác. Tyto tři sourozence doprovázel veliký zástup lidí, ale oni je všechny poslali zpět, časem dorazili až do Himálaje, postavili si na místě, kde byla voda a dostatek ovoce a kořínků, poustevnu a žili tam, živíce se lesními plody.
 
Lakkhanakumára a Sítá řekli Rámapanditovi: „Jsi tu na místě našeho otce, a proto zůstávej v poustevně a my ti budeme nosit ovoce a kořínky a krmit tě.“ A přiměli ho, aby s tím souhlasil. Od té doby to Rámapandita takto dělal a ostatní dva mu nosili plody a kořínky a pečovali o něho.
 
Zatímco tam takto trávili čas, živíce se lesními plody, velekrál Dasaratha ze žalu nad syny v devátém roce zemřel. Když spálili jeho tělo, řekla královna svému vlastnímu synovi Bharatakumárovi: „Usedni pod královský slunečník!“ Ale ministři to nedovolili a prohlásili, že páni královského slunečníku jsou v lesích. Bharatakumára navrhl: „Přivedu svého bratra Rámapanditu z lesa a vyzvu ho, aby si sedl pod královský slunečník.“ I vzal pět znaků královské moci, šel s vojskem o všech čtyřech složkách na místo, kde žili, rozbil opodál tábor, a právě když Lakkhanakumára a Sítá odešli do lesa, vstoupil spolu s několika ministry na půdu poustevny, přistoupil k Rámapanditovi, který seděl pohodlně a bez bázně přede dveřmi poustevny jako pevně postavená zlatá socha, poklonil se, stanul v uctivé vzdálenosti, pověděl bratrovi, co se stalo s králem, padl mu i s ministry k nohám a zaplakal. Rámapandita se však nermoutil ani nenaříkal, neboť nepodléhal pohnutím citů.
 
Když se Bharata vyplakal, usedl a navečer přišli oba zbývající sourozenci s ovocem a kořínky. Rámapandita si pomyslil:
 
„Jsou ještě mladí a nemají tolik rozumu jako já. Kdybych jim najednou prozradil, že jejich otec je mrtev, nebyli by s to vydržet ten zármutek a mohlo by jim puknout srdce. Poručím jim, aby si vlezli do vody, a tam jim tu zprávu sdělím.“ Nato je odvedl na místo, kde byla voda, a řekl jim: „Vrátili jste se příliš pozdě a toto budiž vaším trestem — sestoupíte do vody a zůstanete tam.“ A připojil půl sloky:
 
„Jdi, Lakkhano, i ty, Síto, oba do vody si vlezte!“
 
Na pouhé jeho slovo sestoupili oba do vody a zůstali v ní stát. Teprve teď jim Rámapandita sdělil druhou polovinou sloky onu zprávu:
 
„Přišel Bharata se zvěstí: Mrtev je král Dasaratha.“
 
Když uslyšeli, že otec zemřel, pozbyli vědomí. Pověděl jim to pak znovu a oni znovu omdleli, a když ztratili vědomí i potřetí, ministři je vynesli z vody ven a posadili je na suchou zem. Když se vzpamatovali, všichni společně zaplakali a zanaříkali. Tehdy si Bharatakumára pomyslil: „Můj bratr Lakkhanakumára ani sestra Sítádéví nedokázali snést zármutek nad zprávou o otcově smrti, ale Rámapandita se nezarmoutil ani nezaplakal. Zeptám se ho, jak to, že pro otce netruchlí.“ A otázal se druhou slokou:
 
„Jaká je to síla, Rámo, jež působí, že nepláčeš?
Jak to, že zarmoucen nejsi zprávou o otcově smrti?“
 
Ráma mu pak vysvětlil, proč se nermoutí, a poučil ho o nestálosti všeho:
 
„Proč má se trápit moudrý muž, rozumem obdařený,
a hořekovat nad něčím, co nelze podržeti?
Dětem i starcům, mudrcům i lidem pošetilým,
bohatým, chudým — všem těm je souzeno jednou umřít.
Tak jako plodům dozrálým hrozí, že na zem spadnou,
i všem nám, tvorům zrozeným, smrt neustále hrozí.
Někoho večer uvidíš, rána však nedožije,
někoho ráno uvidíš a večer už tu není.
Kdyby tím blázen, který jen naříkáním se trápí,
cokoli získal, jistě by i moudrý muž tak činil.
On však tím nářkem hubne jen, týrá se, barvu ztrácí.
Nepřivede zpět mrtvého. Marné je naříkání.
Tak jako vodou uhasíš oheň, jenž dům tvůj ničí,
tak moudrý člověk, vzdělaný, rozvážný, přemýšlivý,
odhazuje žal do dálky jak vítr chomáč srsti.
Jeden se v domě narodí a druhý zase umře
a všichni živí tvorové jsou jeden s druhým spjati.
A proto žádný moudrý, vidící za břeh smrti,
netrápí žádným žalem své srdce i svou mysl.
Dál musím o své příbuzné starat se neúnavně,
živit je, chránit, pečovat — tak rozumný muž činí.“
 
Když všichni shromáždění vyslechli Rámapanditovo ponaučení o nestálosti věcí, přestali se rmoutit. Nato se Bharatakumára bratrovi poklonil a vyzval ho: „Ujmi se vlády ve Váránasí!“ „Bratře, vezmi s sebou Lakkhanu a Sítu, vrať se tam a vládni ty!“ „Ne, ty to udělej, pane!“ „Bratře, otec mi řekl, abych se vrátil až za dvanáct let a převzal královskou vládu, a kdybych se vrátil už teď, nejednal bych podle jeho příkazu. Přijdu domů, až uplynou další tři roky.“ „A kdo bude zatím vládnout?“ „Dělej to ty!“ „Ne, já to neudělám.“ „Dokud se nevrátím, nechť tedy vládnou moje střevíce!“ prohlásil Rámapandita, zul si slaměné střevíce a dal mu je. Všichni tři pak vzali střevíce, poklonili se Rámovi a s celým velkým doprovodem se vrátili do Váránasí.
 
Po tři roky vládly střevíce. Když ministři rozhodovali soudní při, položili slaměné střevíce na královský trůn, a došlo-li k nespravedlivému rozsudku, střevíce tloukly jeden do druhého; na toto znamení byla pře znovu přešetřena, a byl-li rozsudek spravedlivý, střevíce zůstaly klidně ležet.
 
Po uplynutí tří let vyšel Rámapandita z lesů, dorazil do Váránasí a vstoupil do tamního parku. Jakmile se dozvěděli o jeho příchodu princové, šli spolu s ministry do parku, učinili ze Síty první královnu a oba pokropili na vladaře. Potom vjel Bódhisatta na vyzdobeném voze s velkým doprovodem do města, objel je celé zleva doprava, vystoupil na velikou terasu paláce Sučandaky, šestnáct tisíc let odtamtud spravedlivě vládl a pak rozmnožil řady nebešťanů.